Kdysi se jí říkalo Berlín, dnes kolonii známe pod názvem Šídlovec

Kolonii Šídlovec najdete v oblasti Ostravy-Hrabové. Funkcionalistické bytové domy stojí na místě někdejšího rybníku stejného jména.

První začaly vyrůstat ještě za druhé světové války, a tak v architektuře vystopujete taky vliv německého nacionalismu. Kdysi vzorové sídliště bylo ukázkou moderního bydlení.

„Kolonie Šídlovec byla jedna z největších a nejmodernějších dělnických kolonií, které nechalo postavit vedení vítkovického těžířstva pro své zaměstnance,“ říká archivář a historik Radomír Seďa.

Více se dočtete na serveru rozhlas.cz
Zdroj: rozhlas.cz

4 komentáře

  1. Profilový obrázek Martin Slepička říká:

    Jsem rád, že se pan magistr Seďa také podílí na publikaci o Hrabové, co více, svůj čtivý i fundovaný text k Šídlovci mi již poslal, občané se tak budou moci dozvědět řadu zajímavých a již zapomenutých věcí o místě, kde žijí.

    • Profilový obrázek Zdeněk Kander říká:

      Podstata VHHT je v něčem jiném, a za to byla dolní oblast zařazena mezi národní kulturní památky

    • Profilový obrázek ing. Kander zdeněk říká:

      Roku 1939 bylo Vítkovické horní a hutní těžířstvo arizováno a začleněna do Říšských závodů Hermanna Göringa a převedeno na válečnou výrobu . V tomto období byl generálním ředitelem Vítkovických železáren Karel Kuchyňka za jehož ředitelováni byl postaven „ Berlín“, respektive ta první etapa v letech 1940 až 1941.
      V roce 1941 se zastupujícím říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava stal Reinhard Heydrich. Heydrich pronesl při nástupu svůj památný tajný projev, který se týkal plánů na likvidaci českého národa.

  2. Profilový obrázek Zdeněk Kander říká:

    Je vhodné si připomenout vývoj VHHT, proto přikládám stručný popis popis jeho vývoje:

    Zakladatelem Vítkovických železáren je olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan, nejmladší syn císaře Leopolda II. Ten nechal na základě plánů skotského inženýra Johna Baildona zřídit moderních železárny ve Vítkovicích (Rudolfova huť), které využily blízkosti dolů na kvalitní koksovatelné uhlí. První pec byla uvedena do provozu v roce 1836 a stala se také první vysokou pecí v celém tehdejším habsburském mocnářství, která vyráběla železo pomocí koksu.

    Významným mezníkem rozvoje společnosti se stal rok 1843, kdy železárny včetně železnorudných i uhelných dolů koupil baron Salomon Mayer Rothschild, druhorozený syn zakladatele mocného bankéřského rodu Rothschildů. Po jeho příchodu byla výrazně zmodernizována výroba oceli a firma mimo jiné rozšířena o mostárnu, kotlárenskou a strojírenskou výrobu.

    Rothschild se později spojil s obchodním domem bratří Gutmannů a jejich společné podnikání v roce 1873 vyústilo ve vznik Vítkovického horního a hutního těžířstva. Nastala éra dalšího rozmachu firmy, který je spojen především se jménem dlouholetého generálního ředitele Paula Kupelwiesera. Ten se zasloužil nejen o technický pokrok, enormní růst výroby, ale i o nadčasový rozvoj sociálního programu. Zajistil kvalitní surovinovou základnu a vybudoval nové provozy. Mimo jiné rozšířil zbrojní program – železárny se staly výhradním dodavatelem pancéřových desek pro stavbu rakousko-uherských válečných lodí.

    Za Kupelwiesera byla spuštěna první válcovna trub v monarchii, vyrobeny první zalomené hřídele a zavedena výroba ocelových lahví. Vítkovické železárny se staly jedněmi z nejvýznamnějších evropských železáren.

    Rozmach pokračoval i po vzniku samostatného Československa a nezastavila jej ani hospodářská krize v 30. letech. Ve Vítkovicích vznikaly unikátní součásti elektráren, obří lodní hřídele, kotle i bezešvé nádoby. Společnost dodávala ocelářské výrobky a zařízení pro loďařský a těžký průmysl do celého světa, především však evropských zemí. Během druhé světové války firmu ovládli Němci, kteří ji orientovali na zbrojní výrobu. Vzhledem k tomu, že majitelé akcie již v roce 1937 převedli na britskou pojišťovnu, nestaly se Vítkovice v době okupace německým majetkem.

    Po válce byla společnost znárodněna a stala se jedním z tahounů obnovy hospodářství. V letech 1947 až 1961 byla do Vítkovických železáren začleněna a posléze opět delimitována řada znárodněných železářských závodů. Roku 1952 se osamostatnila Nová huť vybudovaná z Jižního závodu v Kunčicích a v roce 1963 Hutní montáže. V 70. a 80. letech se podnik orientoval na dodávky velkých strojírenských investičních celků pro tuzemsko a země RVHP.

    V areálu vyrostly další vysoké pece, firma se kromě tradičních výrobků zaměřila mimo jiné i na zařízení pro zemědělce (silážní věže) a ekologii (čistírny odpadních vod), z Vítkovic pochází například Žďákovský most nebo televizní vysílač na Ještědu.

    Akciová společnost byla jako nástupce státního podniku založena 31. ledna 1992 a firma byla privatizována. Před deseti lety, 27. září 1998, symbolickým posledním odpichem na nejstarší vysoké peci, ukončila 162 let dlouhou tradici výroby surového železa. V roce 2001 pak firma vyčlenila svou hutní výrobu do VÍTKOVICE STEEL, a. s., kterou roku 2005 koupila ruská ocelářská společnost Evraz Group.

    Společnost, která byla jedním z největších metalurgicko-strojírenských komplexů v Evropě, se nyní soustředí především na strojírenství. Současná skupina VÍTKOVICE MACHINERY GROUP se zaměřuje na těžké, energetické a dopravní strojírenství, ocelové konstrukce, metalurgii, výrobu ocelových lahví a hasících přístrojů. Z velkých staveb posledních let v Česku nesou značku Vítkovice například tankoviště ropy v Nelahozevsi nebo most v Ústí nad Labem.

    Ačkoli firma již surové železo nevyrábí, vysoké pece, přezdívané pro svou nepřehlédnutelnost v centru města ostravské Hradčany, však z Ostravy nezmizely. V roce 2002 se celý areál stal národní kulturní památkou a nedávno byl areál dolních Vítkovic zařazen na vznikající seznam Evropského kulturního dědictví. Dolní oblast Vítkovic je unikátní v tom, že ukazuje celý technologický tok – důl, koksovnu a vysoké pece, a údajně má i šanci být zařazena na prestižní seznam UNESCO.

    Zdroj: ČTK