Česko si právě dnes 27.6. 2025 připomíná jedno z nejtragičtějších výročí komunistické totality – justiční vraždu Milady Horákové. Komunisté tehdy mluvili o „procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou doktorky Milady Horákové“. Šlo o největší politický proces své doby, který skončil čtyřmi rozsudky smrti. Od jejich vykonání uplynulo právě 75 let.
Identifikační fotografie, vyhotovená po zadržení v říjnu 1949, digitálně upravena umělou inteligencí.
Tato událost se dotýká i našeho městského obvodu, neboť jeden z popravených – Jan Buchal – působil v Hrabové jako automechanik ve firmě Bohuslava Olšanského. V této souvislosti si, se souhlasem pana Vladimíra Slavíka, dovolujeme připomenout několik informací o Janu Buchalovi z článku, který o něm v roce 2016 napsal.
Jan Buchal se narodil v roce 1913 nedaleko Tišnova, v Brně se vyučil automechanikem. Po ukončení vojenské služby se přestěhoval do Ostravy a za války pracoval u dopravního oddělení Policejního ředitelství jako řidič. Oženil se s Eleonorou Černou, s níž měl dvě dcery. Od roce 1942 je úředně hlášen v Hrabové na Paskovské ulici číslo 196. Po roce 1945 našel zaměstnání u motorizovaného oddělení SNB v Ostravě. Pro špatný zdravotní stav byl však v roce 1947 dán do výslužby. Pracoval pak jako automechanik ve firmě Bohuslava Olšanského v Hrabové.
Stal se velmi aktivním členem národně socialistické strany a měl ambice oslovovat nejvyšší představitele této strany a státu. Sepsal návrh nového volebního programu strany a zaslal jej prezidentu Benešovi. Doporučoval, aby předsedou strany byl Jan Masaryk. V době únorových událostí odjel do Prahy a domáhal se setkání s Janem Masarykem. Když viděl nepochopení svých snah ze strany těch nejvyšších činitelů, rozhodl se k odchodu do zahraničí, což se mu ale nezdařilo.
Po návratu do Ostravy navázal styk s podobně smýšlejícími osobami, se kterými plánovali možnost státního převratu. U Jana Buchala v jeho politických názorech však udivuje silný protižidovský akcent a obdiv k Leninovi – vůdci všech proletářů. Jeho plány na svržení nového režimu byly zcela nerealistické. Několikrát navštívil v Praze bývalou poslankyni za stranu národně socialistickou Fráňu Zemínovou, aby ji seznámil se svými záměry, ta je však odmítla.
Netrvalo dlouho a do skupiny kolem Jana Buchala pronikli agenti STB. V pražské centrále STB vznikl nápad, že by bylo možné spojit Buchalovy aktivity s připravovaným procesem s Miladou Horákovou. Orgány STB zatkly Buchalu a jeho spolupracovníky a převezli je do Prahy, aby je patřičně připravili na nastávající proces. To již pod odborným dohledem sovětských expertů na potírání kontrarevoluce.
Na zatčení Jana Buchala 25. října roku 1949 vzpomíná po letech jeho dcera, která se vrátila ze školy, a našla „byt vzhůru nohama a plačící matku a babičku. Matka ji vyprávěla, že otce zatkli v dílně u Olšanského. Už jej nepustili domů, aby se převlékl, a musel s nimi odjet do Ostravy. Otce jsem pak již nikdy neviděla“.
Milada Horáková byla zatčena o něco později. Rudolf Slánský (ještě jako tajemník KSČ) informoval vedení strany o tom, že byla polapena velká národně socialistická skupina v čele se Zemínovou. Do této skupiny byl kupodivu začleněn i zcela neznámý Jan Buchal z Ostravy. Byl označen za organizátora „protistátní teroristické bandy“.
V následujícím procese byla do čela spiklenců postavena místo Zemínové Milada Horáková. Ta měla řídit a organizovat přípravu státního převratu. Fráňa Zemínová dostala „pouhých“ 22 let. Na proces byli vysláni jako diváci i zástupci pracujících z Ostravy, včetně několika občanů z Hrabové. Nebyl mezi nimi však nikdo z tehdejších členů Obvodní rady a z dalších zdejších známých osobností. Jan Buchal přiznal své údajné zločiny a žádal, aby mohl v případě trestu nejvyššího státu předat svůj vynález. Není jasné, co tím měl na mysli.
V tomto procesu 8. června 1950 vynesl Státní soud v Praze čtyři rozsudky smrti a dalších mnoho rozsudků s vysokými tresty žaláře, včetně doživotních.
Jan Buchal byl popraven 27. června 1950. Podle úředního záznamu pronesl těsně před popravou následující slova: “Ať žije svobodné Masarykovo a Benešovo Československo!”
Text: Vladimír Slavík, Radomír Orkáč
Foto: Identifikační fotografie, vyhotovená po zadržení v říjnu 1949, digitálně upravena umělou inteligencí.
Zdroj: Převzato z článku Petra Šimíčka, viz Sborník Ostrava – Příspěvky k dějinám a současnostem Ostravy a Ostravska“, díl 22, ročník 2005.
