(Text a foto Miroslav Houžvička) Hrabovští senioři tvoří silnou základnu obyvatelstva našeho obvodu. Jak už to tak bývá, jejich vzpomínky a názory na život jsou velice rozmanité a můžou být v mnohém inspirací pro nás všechny. V rubrice Hrabovských listů pokládáme našim seniorům tři otázky:
- Co vám udělalo v životě největší radost?
- Co byste změnili v Hrabové?
- Máte nějakou zajímavou vzpomínku týkající se Hrabové?
Ladislav Bzonek
- Mám radost, že městský obvod Hrabová žije bohatým společenským životem plným sportovních i kulturních akcí. Stále se něco děje, ať už ve sportovním areálu nebo v kulturním domě, kde se konají různá vystoupení, představení a setkání, která přitahují občany všech věkových kategorií. Těší mne rovněž činnost místních spolků a klubů, jejichž akce často přesahují hranice našeho obvodu, důstojně nás reprezentují. Jmenovitě fotbalový klub či velocipedisté. Jsem hrdý na naše dobrovolné hasiče, nejen za jejich náročnou práci, ale i za výchovu mladých.
- Neustále se něco mění a zvelebuje. Probíhá úprava mokřadů a okolí rybníků, rekonstrukcí prochází i kanalizace v jižní části. Výhledově považuji za podstatnou investiční akci vybudování protipovodňových opatření v obci. A kdyby byla vůle a dostatek prostředků, možná by stálo za to upravit i ostré hrany přejezdů na cyklostezkách od průmyslové zóny po Vratimov. Zvýšený komfort při využívání by určitě ocenili zejména hendikepovaní občané, bruslaři i cyklisté.
- Ze vzpomínek se žít nedá, ale jak říkám bylo to nedávno, ale taková to byla doba. Mezi námi rovněž žijí občané, kteří pamatují nejednu událost minulých let. Nejlépe jsou určitě zdokumentovány v kronikách.
A tak to je, nedávno byl Šídlovec takový mladý park. A vlastně jím i zůstal, stromy mezitím zmohutněly a park se rozrostl a přibyla příjemná alej, která nás zavede ke kostelíčku, a chodníček dál ke sportovnímu areálu.
Doba, kdy jsme jako rodiče mezi domy vytvářeli ledové plochy, aby naše děti mohly bruslit a večer dospělí hráli hokej, je pryč. Vytratila se taková pospolitost mezi sousedy. Taky domácí cestovní kancelář ,,Toř tur“ organizovala úžasné lyžařské zájezdy do různých oblastí Česka, Slovenska a hlavně Rakouska. Dále byly organizovány výlety a pěší túry po skautských cestách až do břidlicových lomů a překrásná putování za lidovými zvyky na jih Moravy na Slovácký rok.
Z dřívější tramvajové dopravy propojující obec s centrem Ostravy zůstala jen alej a krásně zrenovovaný tramvajový vůz Komárek, jež se určitě stane další atrakcí.
Věra Chlupatá
- Největší radost? Která matka neuvede své děti? Nejsem výjimka a největší radostí je pro mě to, že radost z toho, že jsou, trvá dosud a postupně se přenáší i na naše další a další pokolení. V Hrabové žiji dosud padesát sedm let, jsem hrdá na to, že jsem členkou dobrovolných hasičů, těší mě i manžela, že i když už nejsme aktivními členy, stále jsme zváni do tohoto kolektivu. Ač je již dávno omlazen, cítíme se vždy mezi svými. Asi je to vědomím, že jsou u nás mladí lidé, kteří jsou ochotni i v této době ve svém volném čase a dobrovolně bez nároku na odměnu být k dispozici podle hesla „Bližnímu ku pomoci, vlasti ku slávě“. A toto je důvodem mé trvalé radosti.
- V současné době vítám snahu zastupitelstva o řešení problémů a o rozvoj obvodu. Vidím, jak náročná práce to je. Po nějaké době stagnace se opět rozjíždí zdravá chuť lidí pracovat celým svým já pro společný cíl – soudržnost našich občanů a vzájemné poznávání se. K tomu směřuje řada sportovních, kulturních a společenských akcí pro všechny věkové skupiny a podpora spolků při jejich pořádání. A řada nejrůznějších oprav, vylepšení či zlepšování životních podmínek a prostor pro krátkodobou rekreaci, odpočinek, případně i sportovní vyžití. A už se těším na vzrostlé stromy alejí, které vznikají i mezi poli, jak se naše nejbližší okolí stane malebnějším a rozmanitějším.
- Nejhlubším a nesmazatelným zážitkem ze života v Hrabové zůstává ráno 2. dubna roku 2002, kdy jsme byli svědky dohořívání našeho dřevěného kostela. Tolik smutku, hořkosti a náhlé hluché prázdnoty v duši jsem jindy nezažila. Připojil se k nám a sdílel s námi momenty nejhorší i tehdejší biskup ostravsko-opavský František Václav Lobkowicz. Jeho slova: „Co budeme dělat, co jen budeme dělat?“ se mi obrátila ve vztek a vzdor a vyhrkla jsem: „Postavíme ho znovu!“ Byl to projev spíše zoufalý než s předpokladem naplnění. Ale Otce biskupa jako by polil živou vodou. Zvolal: „A to je pravda!“ Pak už to zazvučelo i mezi přítomnými svědky katastrofy. A jak to jeho zásluhou naštěstí dopadlo, s pomocí sbírek, obvodu, města i kraje, pojišťovny Generali a dalších dárců, již od října roku 2004 víme.
Text a foto Miroslav Houžvička
