K letošnímu 70. výročí konce druhé světové války byla občany Hrabové vydána publikace věnována naší obci v tomto období.
Dnes Vám přinášíme její další pokračování, v pořadí páté.
Vzpomínky Marie Stárkové, rozené Ličkové
V roce 1945 jsme bydleli v domku uprostřed Hrabové. Dnes již patří jiným majitelům a dosud stojí v zahradě vedle drogerie směrem k ulici „Na farském“. Bylo mi tehdy necelých 10 let. V roce 1954 jsem se provdala za Břetislava Stárka a žiji od té doby v rodinném domku na ulici Bělská.
Mé vzpomínky se začínají odvíjet od srpna 1944, kdy byla poprvé bombardována Ostrava. Byl to krásný letní den a asi v 11 dopoledne se odehrálo veliké drama. Moje babička byla v ten den pomáhat na poli, které tehdy patřilo rolníku Antonínu Adámkovi. Bylo to pole nedaleko hřbitova. Kopaly se brambory. Když spadla bomba na nedaleký pozemek pana Kudělky, vzaly ženy nohy na ramena a běžely se schovat do domku na hřbitově. Další bomby padly na pozemek pana Františka Kudělky a Augustina Míčka někde v blízkosti dnešní „Tajgy“.
V té době byl v Zábřehu bombardován chemický závod „Rütgers“. Bomby však dopadly do obytných čtvrtí Zábřehu, kde zahynulo mnoho místních občanů.
Bombardování pak probíhalo téměř každý den. Pozorovali jsme, jak letadla shazovala nejprve lesklé proužky se staniolem, které při padání vydávaly zvláštní zvuk. Později jsem se dozvěděla, že to byla ochrana proti německým radarům.
V době bombardování se pečlivě kontrolovalo zatemnění oken. A přišly Vánoce a bombardování polevilo.
Pro ochranu Ostravy před nálety byly za dálnicí umístěny „flaky“a čas od času, hlavně v noci, bylo slyšet střelbu.
Přišel březen a duben a začalo být již zle. Chodili jsme do školy již jen pro úkoly. Dostali jsme tam i svačinu, byl to krajíček chleba, který jsme si mazali marmeládou. Ta byla v plechovém kbelíku a prý se vyráběla z červené řepy.
Ke konci dubna začalo přituhovat – fronta se již blížila a tak jsme se na celé dny přestěhovali do sklepa k sousedům. Nás bylo osm a jich sedm, ale všichni jsme to ve zdraví přečkali.
Drama bylo 30. dubna. Odpoledne za námi přišel důstojník SS francouzské národnosti a žádal mého otce, ať mu sežene benzín do motorky. Tatínek musel jít pro benzín do nedalekého hasičského skladiště a pak mu ještě musel tu motorku opravovat. Důstojník chtěl teplou vodu a ručník na umytí rukou. Z němčiny to překládala dcera sousedky. Na ironickou poznámku, jestli nechce i toaletní mýdlo, začal křičet, že nás všechny postřílí.
V té době někdo přinesl zprávu, že u benzínky jsou postaveny zátarasy, tzv. ježky.
V úterý 1.května, pršelo se sněhem, dorazili v dopoledních hodinách do středu vesnice sovětští vojáci a žádali mého otce, bratrance a pana varhaníka, aby s ním šli za farářem, že se chtějí podívat do kostela, který byl poškozen dělostřelbou.
Pak přišla smutná zpráva, že při zachraňování mostu přes Ostravici zahynuli mladí kluci Mirek Gajdošek a Jaroslav Vavruška, avšak most zachráněn nebyl. Zvláště pro rodinu Gajdoškových to byla velká rána, protože otec Mirka zahynul v roce 1943 v Osvětimi.
Smuteční obřad obou chlapců byl společný a konal se v hasičské zbrojnici. Pak v doprovodu všech občanů byli převezeni na hřbitov a pochováni.
Mé vzpomínky jsou ovlivněny nízkým věkem, rodiče před námi některé události tajili.
Mrtvé německé vojáky museli převážet hrabovští Němci do společného hrobu na horní konec Hrabové do prostoru tzv. mrchoviště. Musela se toho zúčastnit i jedna naše sousedka z č. p. 448.
Na tyto události a na ještě mnoho dalších, méně důležitých, nezapomenu do konce svého života.
Marie Stárková, roz. Ličková v prosinci 2014
Osvobození „Hradčan“
(vzpomínka prof. PhDr. Lumíra Dokoupila, CSc.)
Vrátit se k událostem, které proběhly před sedmdesáti lety, je obtížné, čas mnohé z paměti odvál, zvláště když jde o vzpomínky chlapce, který tehdy ještě nedospěl ani ke konci prvního desetiletí života. A tak zůstaly spíše jen jednotlivé epizody, časem nepropojené události, které dosud z mysli nevyprchaly.
Celou dobu druhé světové války a okupace naší vlasti jsem prožil se svými rodiči a babičkou, říkali jsme stařenkou, v rodinném domku na Hradeckého ulici číslo 10. Této části Hrabové, ležící mezi Žižkovem a Šídlovcem, se tehdy trochu nadneseně obvykle říkalo „Hradčany,“ nebo „Na Kopci.“ Byla tvořena dodnes stojícími 15 rodinnými domky se zahradami, jejich okolí je však dnes již jiné.
Jako malý chlapec jsem nejvíce volného času trávil na zahradě, vábila mne také na dvoře stojící kůlna, v jejíž jedné části chovala stařenka za války nezbytné domácí zvířectvo, ve druhé měl otec malou stolařskou dílnu s množstvím pro mne lákavého nářadí. Ač byl otec během války zaměstnán ve vítkovických železárnách, jako vyučený stolař si tehdy přivydělával zhotovováním nábytku. Vycházky s ním nebyly časté, ale jednou před koncem války navrhl, že se půjdeme projít do „vrbiny,“ což byl zalesněný pruh táhnoucí se podél Ostravice. Když jsme se blízko mostu spojujícího Hrabovou s Vratimovem obrátili k návratu, uslyšeli jsme v krátkém rozmezí dva výbuchy. Při návratu jsme před naším domkem viděli shluk sousedů i zcela cizích lidí, od nichž jsme se dověděli, že do naší zahrady dopadla bomba. Svrhl ji sovětský bitevník, který útočil na auto s německými důstojníky, jedoucími po „dálnici“, jak se říkalo tehdejší kostkami dlážděné cestě spojující Místek s Ostravou. Naštěstí uprostřed naší zahrady byla právě připravena hromada přivezeného hnoje, do níž bomba dopadla, takže kromě děr po střepinách, poškozeného komína a zasklení oken větší škody nevznikly. Zato hnůj byl rozmetán po všech zahradách. Tragický byl však dopad druhé bomby u pomníku strážmistra Františka Janhuby, kde o život přišlo několik lidí. Střepinou poškozená dolní část pomníku dodnes připomíná tuto smutnou událost.
V jarních měsících roku 1945 se frontová linie blížila k Ostravě, posléze se začalo ozývat i vzdálené temné dunění. Jak jsme při pozdějších cestách vlakem ze Svinova do Opavy poznali, musela se vojska Rudé armády i s československou jednotkou při tzv. ostravské operaci probít předválečným československým opevněním, aby Ostravu bez vážnějšího poškození získala obchvatem ze západu. Právě tyto tvrdé boje, provázené obrovskými lidskými i materiálními ztrátami, tento hlomoz dokládal. Protože bylo zřejmé, že při přechodu fronty zůstaneme doma, rozhodl se otec zpevnit, tehdy v domku jedinou, sklepní místnost. Okénko zabezpečil bednou naplněnou pískem, strop vyztužil trámy a dřevěnými stojkami, zhotovil též dvě dřevěné plochy ke spaní. Do sklepa jsme se odstěhovali již několik dní před 30. dubnem, kdy centrum i většina místních částí Ostravy byly osvobozeny.
Krátce před příchodem fronty jsme zjistili, že k četným překážkám z ostnatého drátu, které měly ztížit postup sovětských vojáků, přibyl hluboký příkop v cestě do Vítkovic a Moravské Ostravy na hranici katastrů Hrabové a Hrabůvky „u benzinek“, blízko konečné stanice tramvaje, označované pojmem „komárek“. První máj posledního válečného roku, jenž přinesl svobodu i obyvatelům Hrabové, od roku 1941 přičleněné k Ostravě, byl dopoledne podmračený a mlhavý, což se ukázalo pro nás jako velmi šťastné. Ranní napjatý klid předznamenal následující rámus při zahájení čtyřhodinového boje o nevelký prostor domků a zahrad zvaný „Na Kopci“. Napětí a strach zřejmě způsobily, že jsem brzy poté, co se kolem desáté hodiny ozvala střelba a křik, ve sklepě usnul a probudil se až ve chvíli, kdy se na sklepních schodech objevil sovětský voják se samopalem a s dotazem v ruštině, zda tu jsou Němci. Po několika hodinách jsme na chvíli opustili sklepní úkryt a ze zápraží pozorovali spoušť, kterou střet přinesl. Ale náhlá střelba nás znovu rychle do sklepa zahnala. Od vojáků jsme se dověděli, že kdyby nebyl 1. máj a mlhavo, obtížné dobývání „Kopce“ by usnadnilo letecké bombardování, jehož následky lze jen těžko domyslet.
Brzy po osvobození „Kopce“ – druhý či třetí den poté – se náhle v naší blízkosti ozvala střelba. Děsivý byl strach, že se fronta znovu vrací. Když jsme vyšli před dům, zjistili jsme, že na konec ulice ve směru k Žižkovu sovětští vojáci přivezli dělo a začali střílet někam k Nové Bělé, kde měl zůstat zbytek hitlerovců. Podle vyprávění naší sousedky vybourali ve střeše rohového domu (č. 11) otvor, a tak vytvořili pozorovatelnu, z níž sledovali účinnost střelby. Ta však naštěstí netrvala dlouho. Zato se brzy objevily zřejmě zabezpečovací jednotky s početným koňským doprovodem, jehož značná část skončila na naší zahradě, příslušné mužstvo pak na naší půdě. Spoušť, která nakonec po několikadenním pobytu zůstala, byla sice těžko popsatelná, ale rozhodně nezkazila přátelskou atmosféru a radost z nově nabytého pocitu životní jistoty.
Lumír Dokoupil, leden 2015
Předchozí díly:
Hrabová v období druhé světové války (1. část)
Hrabová v období druhé světové války (2. část)
Hrabová v období druhé světové války (3. část)
Hrabová v období druhé světové války (4. část)
