Z korespondence Viléma Závady a Josefa Řezáče (4/4)

K 110. výročí narození nejslavnějšího hrabovského rodáka a významného básníka Viléma Závady (narozen 22. května 1905) vám teď přinášíme konečné čtvrté pokračování doslovného přepisu jeho osobní korespondence s hrabovským farářem Josefem Řezáčem ze dne 30. dubna 1929.

…A ve světě ducha je mi nejmilejším světlem dílo velkých katolických spisovatelů Leóna Bloye, Barbey d’Aurevilly, Arnošta Hella, životy svatých a jejich díla psaná nebo i ta, která se tradicí uchovala v dílech autorů jiných. A myslím, že ve věcech lidských, ve věcech poznání člověka, nebylo za celá staletí řečeno nic, co by nebylo obsaženo v katolicismu. A poněvadž jsem alespoň částečně pozval ty největší, nejvznešenější, nejzanícenější duchy katolické, nemohl bych už nikdy číst takové Vlasty Javořické a ostatní, které řádí v katolických novinách a které by pořádní katolíci měli vypráskat. A myslím, že tito tak zvaní katoličtí autoři duchovní a náboženský život zbahňují a činí plochým. Tito autoři vtloukávají svým čtenářům do hlav, že život náboženský je jakousi duševní hygienou. A to myslím je snižování náboženského života. Náboženský život je dobýváním, je bojem, je každodenním vykupováním. Na Boha je nutno myslet neustále, ve dne, v noci. Zdá se mi to nedůstojné, když si lidé na Boha vzpomenou jen tenkrát, když pod sebe nadělají.

Milý pane faráři, tentokrát musím skončit, Vidím, že jsem toho naškrábal už tolik, a že jsem pořád mluvil o sobě. Promiňte mi to. Není to ode mne domýšlivost. Cítil jsem jen potřebu, představit se Vám znovu, jaký jsem teď. Nevím také, formuloval-li jsem všechno správně. Budu se těšit, že budu mít ještě příležitost některé podrobnosti doplnit a lépe vysvětlit. Vím, že Vás to lépe neuspokojí. Ale nechtěl jsem se zalíbit a jednalo se mi o pravdu. Nic jsem nepřikrašloval. Za vším, co jsem napsal, stojím celou svojí bytostí. Řekl bych to také každému. Promiňte mi také, byl-li jsem někde ve vyjadřování strohý a drsný, ale mám rád mužnost a otevřenost. Jsem také teprve na počátku. A strohost je často navlečeným krunýřem, na nímž se skrývá často, co ani zdaleka není strohé. Byl bych velmi šťasten, kdybyste mi mohl napsati. Končím, neboť jsem hrozně unaven.

Prozatím Vás srdečně pozdravuji a jsem zcela Váš

                                                                                                            V. Závada

P.S. Když svůj dopis znovu pročítám, s hrůzou vidím, že jsem vlastně neřekl nic, že mi k vyslovení zbývá vlastně ještě všechno. Ale to by vyžadovalo celé knihy, a ne jen těchto pár řádek. Těším se však, že se o prázdninách budu moci s Vámi sejíti a že si budeme moci o těchto otázkách pohovořit mnohem hlouběji.

P. Demlu a P. Braitovi poděkuji za jejich pozdrav z Říma zvlášť.

                          V. Z.

Pro dnešek už nejsem schopen opravdu napsat ani řádku.

Za dávné poskytnutí tohoto přepisu srdečně děkuji paní Marii Stárkové.

Komentáře jsou uzavřeny.