Hrabová v období druhé světové války (7. část)

K letošnímu 70. výročí konce druhé světové války byla občany Hrabové vydána publikace věnována naší obci v tomto období.

Dnes Vám přinášíme její další pokračování, v pořadí sedmé.

Vzpomínky paní Anny Jurečkové, rozené Baluškové

Paní Anna Jurečková, rozená Balušková, se narodila v roce 1931. Od roku 1972 bydlí na Šídlovci, během druhé světové války bydlela s rodiči a sourozenci v rodinném domě na Paskovské ulici č. 108, na místě dnešní restaurace Na Ščučím. Pohnuté dny německé okupace a osvobození Hrabové Rudou armádou v ní dosud zanechaly nesmazatelnou stopu.

Pamatuji si na mobilizaci v roce 1938 a na den 15. března 1939, kdy od rána Hrabovou pochodovala německá armáda směrem na Paskov. Německých vojáků byl veliký počet, včetně aut i koní. Po Místecké ulici projížděly německé tanky směrem na Frýdek-Místek.

Během války jsem o prázdninách chodila, společně se sestrou Libuší, sestrami Peřinovými a dalšími kamarády a sousedy, pást kozy na louky nedaleko strouhy (Na Dunaji), tam se chodila koupat i německá děvčata z Kuchyňkovy kolonie. Jednou naše koza sežrala svačinu německé dívce, ta na nás německy křičela, ale my jsme jí odpovídali, že za to nemůžeme.

V té době jsem začala jezdit tramvají do měšťanské školy na Zengrově ulici. Pamatuji si, že v roce 1943 byla veliká zima, ve škole byly uhelné prázdniny, tak jsem byla doma, kde jsem vypracovávala zadané úkoly. Můj manžel Milan po vyučení pracoval ve Vítkovických železárnách, spolu s ostatními byl nasazen na nucenou práci kopání zákopů pro německou armádu v Trojanovicích. V Hrabové byl také nedokončen nedaleko bývalého hřiště Dělnické tělovýchovné jednoty německý koncentrační tábor.

Zdá se mi, že od srpna 1944 začalo častější bombardování Ostravy, hlavně však vítkovických železáren, několik bomb během války spadlo i na Hrabovou. V roce 1944 vybuchly asi tři bomby i v Hrabové, například na tehdejším Míčkově poli, další bomba se spadla přímo do strouhy nedaleko ulice Jezdiště, nevybuchla a dodnes se nenašla. Má tchyně Anna Jurečková byla při jednom náletu zasažena střepinou, avšak neměla vážnější následky, ačkoli jí nadosmrti zůstal důlek v hlavě.

Od srpna 1944, dvakrát až třikrát týdně hlásilo rádio, jak se přibližují nepřátelská letadla. Nejdříve americká, po přiblížení fronty i ruská. Náš tatínek jezdil na Morávku do Lipového. Tam měl kolegu, kterému dával několik pecnů chleba pro partyzány, na oplátku dostal z jeho vlastních zdrojů mléko, máslo a tvaroh. Při jedné cestě zpět z Morávky na kole do Hrabové se obával, že jej zadrží němečtí „financi“, protože přijížděl z Morávky, kde byli obyvatelé Morávky hluboce otřeseni. V té době tam došlo k zavraždění sedmi občanů, kteří viseli podél ulice Na Morávce. Strach z německého řádění se tímto vypravováním mého otce rozšířil i na další hrabovské občany. Výjimkou byl Karel Koždoň, známý hrabovský udavač, který bydlel v domku na křižovatce Mostní a Paskovské ulice.

Nakupovat jsme chodili k panu Chlupatému, v Hrabové v té době bylo celkem čtyři až pět obchodů. Jako každá rodina, i my jsme dostávali potravinové lístky, které vydržely až do roku 1953. Byly to malé lístečky na maso, mouku, chléb, rohlíky či mléko. Dospělí mohli dostat maximálně osminu litru mléka na osobu, děti čtvrtinu litru, těžce pracující osoby maximálně půl litru mléka. Naproti našemu domu byla četnická stanice, kde se vydávaly i potravinové lístky.

Vzpomínám na paní Alici Vlčkovou, ta měla židovskou maminku (rozená Thuraková), v době války se ukrývala na Valašsku, jedině tak unikla deportaci, maminka zemřela v Osvětimi. Také členové Sokola byli zavření, vzpomínám na ně s láskou, například na pana Janšu, Peřinu, Lyka, Vašíčka a další. Také si pamatuji na velký zátah, německé gestapo a vojáci někoho hledali, postupně prohledali všechny hrabovské domy. Tak vojáci přišli i k nám, rodiče se museli legitimovat. Jeden německý voják viděl moji malou sestru, tekly mu slzy, když ji viděl a říkal, že má v Německu také své děti.

Když němečtí vojáci prchali 29. dubna 1945 před blížící se frontou, tak vzali kola staříčkovi (dědeček) a tatínkovi, Lyčkům sebrali koně. Naše rodina neměla sklep, proto jsme spali před blížící frontou na opuštěné četnické stanici naproti našemu domu. Po probuzení jsem ráno slyšela střelbu. Německá armáda ustupovala od Vítkovic k Hrabové, brzy jsme byli všichni nadšeni z osvobození. V domě jsme měli ubytované dva příslušníky Rudé armády, kteří se jmenovali Švec a Sirotěnko, tito vojáci nás měli rádi, dávali nám i drobné dárky.

Přibližně od kostela až po dolní konec obce byli sváženi padlí němečtí vojáci na hřbitov v Hrabůvce, kde byli pohřbeni. Na obecním mrchovišti byli z horního konce až po kostel sv. Kateřiny pohřbeni němečtí vojáci, nevím přesně kolik, snad čtyři nebo pět. U nás na zahradě v dřevníku jsme až v roce 1946 nalezli nevybuchlou minu, kterou si odnesl místní policista.

Poznámka Martina Slepičky, který byl dne 26. 12. 2014 přítomen uvedenému vyprávění:

Němečtí „financi“ ze vzpomínek paní Anny Jurečkové jsou příslušníci zvláštních jednotek německé finanční hraniční stráže Zollgrenzschutz, které organizačně spadaly od roku 1944 pod oddíly SS. Příslušníci Zollgrenzschutz nejen střežili hranice Velkoněmecké říše a Protektorátu Čechy a Morava, ale podíleli se i na perzekuci občanů a zabíjení partyzánů v příhraničním území.

Vzpomínky paní Marie Sněhotové, rozené Baluškové

Paní Marie Sněhotová, rozená Balušková, se narodila roku 1938. Do první třídy nastoupila 5. září 1944. Během druhé světové války žila s rodiči a sourozenci v rodinném domě na Paskovské ulici č. 108, na místě dnešní restaurace Na Ščučím. Dnes bydlí na ulici Perunově.

Vzpomínám si, že když nad Ostravou probíhaly nálety, tak se má maminka strachovala o každého člena rodiny. Mí bratranci v té době pracovali ve Vítkovických železárnách, na které často dopadaly bomby.

Dne 5. září 1944 jsem nastoupila do první třídy ve staré škole (dnešní budova fary – pozn. M. Slep.). Školní vyučování bylo často přerušováno nálety, i v první třídě jsme se museli učit německy, během roku se vystřídali tři učitelé.

Ve věži kostela bylo umístěno protiletecké dělo. Místní farář Jakub Horák musel německým vojákům zpřístupnit kostel. Z věže kostela vojáci stříleli na letadla, později i na postupující ruské vojáky. Páter Horák bydlel na faře, při bombardování často přebýval v kostele, kde se modlil. Ve věži byla okénka s připravenými německými „laufy“. Kostel nebyl během války výrazněji poškozen, pokud vím, tak ani vykraden.

Z vyprávění mé spolužačky Ivy Kubošové, rozené Vašíčkové, vím dobře, že její strýc Ing. František Vašíček, zaměstnanec Vítkovických železáren, vstoupil do cizinecké legie a padl v Africe u Tobruku. Při razii na členy Sokola v Hrabové zavřeli jejího otce A. Vašíčka a babičku paní Vašíčkovou. Oba skončili v koncentračních táborech, avšak každý v jiném, aby si nemohli být nablízku. Po osvobození se po oba vrátili s podlomeným zdravím. Je mi líto, že v padesátých letech znovu pana Vašíčka zavřeli komunisté.

Již od dubna roku 1945 ustupovali Hrabovou němečtí vojáci, přes vesnici jezdily „trény“ (dopravní útvary vojenských jednotek, které zabezpečovaly zejména dopravu zásob a přepravu materiálu – pozn. M. Slep.). Jednou při náletu spojeneckých letadel rozsvítili u Procházků světlo. Pod rouškou tmy se tiše přesunovali němečtí vojáci, letadla nad Hrabovou tušila, že tam Němci jsou. Po rozsvícení světla po nich okamžitě začali řvát, zpanikařili a vystřelili u domu Procházkových, nikdo naštěstí nebyl zraněn.

Od půlky dubna jsme nechodili do školy, ze statku soudruh Josef Kaloč přivedl dvě krávy k paní Peřinové, aby tam přečkaly ve zdraví konec války. Dne 30. dubna byla osvobozena Hrabová. Ten den šla má maminka dopoledne ke své mamince a mé babičce Anně Olšanské na horní konec obce. Odpoledne ovšem Hrabovou postoupila fronta, maminka se nemohla dostat zpět domů; nakonec šla nazpět přes pole, domy a zahrady po Slínu, kolem ní zuřila střelba. Dne 1. května měla maminka narozeniny, z osvobození měla celá naše rodina velikou radost.

U našich sousedů Kaločů přebýval po osvobození mladý sedmnáctiletý ruský voják Vasil, který se naučil na Jezerní ulici jezdit na kole – z toho měl velikou radost, na ruce měl mnoho hodinek. U nás v domě jsme měli ubytované dva ruské vojáky, Švece a Sirotěnka. Oba nás měli rádi, dávali nám drobné dárky, sama jsem dostala panenku a po židovských dětech i dětské porcelánové nádobíčko. Do školy jsem nastoupila až v půlce září roku 1945.

Vzpomínka bylo zaznamenána 26. 12. 2014 Martinem Slepičkou

Předchozí díly:

Hrabová v období druhé světové války (1. část)
Hrabová v období druhé světové války (2. část)
Hrabová v období druhé světové války (3. část)
Hrabová v období druhé světové války (4. část)
Hrabová v období druhé světové války (5. část)
Hrabová v období druhé světové války (6. část)

Komentáře jsou uzavřeny.