Region hledá srdcaře

Ukažme, že si vážíme toho, když pro nás někdo něco dělá srdcem. To je i případ Petra Přendíka, který mimo jiné stojí za články o dráze, po které jezdil Komárek (tramvaj;-) a je velice aktivním členem našich velocipedistů.

Hledáme srdcaře: 5. Petr Přendík

Kdo si váží práce druhých (nejen u nás v Hrabové), ten mu prostě dát hlas musí – je to opravdový srdcař našeho regionu…

Text nominace:
Oblast jeho zájmu je historie, především Ostravy-Jihu, také Vítkovic a vůbec Ostravska. Dělá komentované prohlídky, projekce historických snímků, setkání přátel historie, založil Zkrášlovací spolek Jihan, pořádá přednášky o historii městského obvodu Jih, spolupracuje jako dobrovolník s knihovnami. Od dokončení studia pracuje jako kronikář Ostravy-Jihu. Historie města je jeho nejen profesní, ale především srdeční záležitost. Již během studia věnoval mnoho svého času této oblasti, bez nároku na odměnu, naopak některé akce dotoval sám. Svým nadšením a elánem dokázal strhnout další lidi, kteří se také zapojují do různých akcí i mapování historie. V současnosti pracuje na obvodní kronice, ale nezapomíná i na další akce. S partou lidí nebo i sám chodí čistit zanedbané nádraží Ostrava-Vítkovice, okrašluje veřejný prostor v obvodu. Vede též čtyři facebookové stránky zaměřené na historii Ostravy, propaguje historii ostravské cyklistiky.

Petr Přendík

Petr Přendík

Co o sobě napsal:
Asi před třemi lety jsem se spíše náhodou přichomýtl k projektu Paměť Ostravy. Díky projektu jsem získal příležitost sepisovat kapitoly z historie obvodu Ostrava-Jih, které zveřejňuji na speciálně zřízeném webu historie.ovajih.cz. Roku 2016 jsem se stal kronikářem zmíněného obvodu.

Ještě delší čas před ,,kronikářením“ jsem začal přemýšlet nad perlou bruselu – myšleno architektonického směru: nad zdevastovaným nádražím Ostrava-Vítkovice. Začal jsem organizovat jeho úklid. Nejprve jsme byli dva, postupně se přidávali další. Interiér se podařilo očistit od všech nešvarů a graffiti. Pro nádraží jsem zřídil facebookovou stránku Ne–vracejte se na nádraží Ostrava-Vítkovice. A nejen to – vytvořil jsem také web nadrazivitkovice.cz, kde shromažďuji přehledně informace nejen o nádraží, ale i o Polanecké spojce, na níž leží. Do psaní článků se zapojili i další aktivní lidé.

Stal jsem se členem spolku Za krásnou Ostravu. Bohužel, Ostrava má přes 200 km2 a není v silách jednoho spolku zkrášlit celé město. Proto jsem založil Zkrášlovací spolek JIHAN s heslem Jihneme Jihem. Do Jihanu vstoupili ihned ti, kteří se již podíleli na nějaké mé dřívější zkrášlovací akci. Společnými silami jsme například v desíti odpoledních očistili stoletý most nad Polaneckou spojkou, uklidili několik hrobů na zábřežském hřbitově, omyli a upravili okolí pomníku v sadu Družby, uspořádali několik akcí pro veřejnost a nainstalovali v ulicích Jihu 4 naučné cedule. Pro veřejnost jsem v rámci Jihanu připravil několik projekcí historických snímků s výkladem.

Dávno předtím, než jsem se stal kronikářem, založil jsem facebookovou skupinu Jubilejní kolonie. Měla mapovat historii oblasti. Jenomže pak jsem se zaměřil na celou Hrabůvku (Hrabůvka v zrcadle starých fotografií). Narostla mi křídla a přidaly se i stránky pro Zábřeh (Zábřeh v zrcadle starých fotografií) a Výškovice (Výškovice v zrcadle starých fotografií). Již několik let tedy vedu na Facebooku stránky, které mapují historii původních obcí, sloučených dnes v jeden obvod Ostrava-Jih. Má to úspěch, nyní tyto příspěvky pozoruje několik tisíc lidí. Díky tomu jsem se stal trochu známější – a zase díky tomu jsem se dostal k rodinným archívům, k lidem, ke kterým bych se nikdy nedostal, k příběhům, jež by (mi) zůstaly utajeny.

K mé velké vášni patří historie ostravské cyklistiky. Plánuji o ní vydat knihu. Část mám již sepsánu, část chybí. První velocipedistický spolek v Ostravě vznikl již roku 1887 a do poloviny 20. století jich na území Ostravy působilo více než 30. Poválečný objem archívního materiálu není také nejmenší. Chce to čas. Ten vyplňuji též renovacemi historických jízdních kol. Historická cyklistika mi učarovala, zvláště poté, kdy jsem se stal členem Klubu českých velocipedistů v Hrabové.

Někdy se ptám, zdali jít ještě dál, zdali to má cenu. Člověk se tu a tam setká s neúspěchem. „Nechce se mi“ – to už jsem si sice zakázal říkat… Nastoupil jsem do rozjetého vlaku a už nemohu vystoupit. Byla by to zrada všech, kteří mne na mé cestě podpořili. Velký obdiv chovám k lidem, kteří se – byť jen jednou – do nějaké akce zapojí.

Zdroj: hledamesrdce.ostrava.avion.cz

Komentáře jsou uzavřeny.

[email protected] [email protected]