Hrabovská pouť
Věra Kročková
Stromy už listí setřásly
zima se dělá kvapem.
Ovečky se nám dopásly.
Že končí podzim chápem.
A ikdyž nemrzne, za nehty zebe.
Skřivan si nevrzne, nezáří nebe.
I ta věž kostela tyčí se do šera.
Ale když zvesela zahraje kapela
pouťovou vůní zas zavoní svařáček,
nevadí, že slunko vlezlo si za mráček.
Zase je veselo, směje se – zpívá
jak už to na pouti v Hrabové bývá.
Na snížek nahlížím spíš jako domovník,
když mi ho nasype pět čísel na chodník.
Na zimu nejhezčí – znám jedno rčení.
Že krásná je nejvíce, když už pak není.
