Srpen 68: Hořký aperitiv

Radostné mládí. Dokončena škola, měsíc po sňatku, tři týdny po nástupu manžela na vojnu absolventů. Za sebou první „šestinedělí“ zaměstnání u projektové skupiny stavební firmy. Nádherné léto s všeobecnou mezilidskou otevřeností a radostí z nastoupeného trendu Pražského jara“ jsme už brali za samozřejmost.

Jako obvykle vstávám kolem páté. Automatický pohyb –a.. rádio… mlčí. Než jsem si mohla délku ticha uvědomit… znělka Československého rozhlasu a rozechvělé, zřejmě již mnohokrát opakované hlášení: „Vážení občané, dnes po půlnoci překročila hranice naší vlasti vojska pěti zemí Varšavské smlouvy“. Hlava mi to nebere: to je ale hloupý žert… opětné zlověstné ticho a opětné hlášení. Nakonec informace, že vysílání musí ČS rozhlas ukončit, a ne dobrovolně. Pokud nebude naše státní hymna dohrána, není to vinou jeho pracovníků…

S mrazením v zádech a hořkostí v hrdle jsem zprávu zopakovala právě vstávajícím rodičům…

Maminčin pláč a otcova slova o tom, že tušil, že to tak vlivní představitelé a Rusi určitě nenechají, jsem slyšela už za dveřmi a pokoušela se pochopit dosah tohoto rána cestou do práce. Z naděje, že to vše není pravda, mě rázem „vyléčil“ ruský tank na železničním přejezdu, kolem kterého s námi autobus musel projíždět sotva krokem, sledován zmatenými vojáky a hlavněmi jejich pušek.

Autor: František Dostál – František Dostál´s archive, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=42401942

Další tanky už přijížděly k tehdejšímu NHKG. Morálka pracovního dne byla na nule. Vzhledem k tomu, že tranzistoráček kolegů zachytil další vysílání ČS rozhlasu, sledovali jsme komentované dění poblíž budovy Rozhlasu a pak výzvy ke klidu a rozvaze občanů, aby nedošlo k většímu krveprolití. Vyděšení vojáčci, poslaní do války, byli totiž napruženi na nepřítele, kterého měli za úkol hledat na každém kroku. Vyslechli jsme si i zprávu, že jeden významný člen politbyra (uveden jmenovitě), vítá ruské tanky a vojáky s kyticí v ruce. Slovní doprovod této zprávy pronesený do éteru bezděky, (asi kolegou hlasatele), není publikovatelný, ale všichni jsme s ním souhlasili. Kolikrát jsme se ten den s naším rozhlasem a s hymnou na rtech loučili – a znova zajásali, když se ozval znovu, z jiného stanoviště, tak, jak se spojovacím technikům podařilo nás pomyslně propojit. Podobně to v zaměstnání vypadalo ještě další den – možná dva, ale práce přece jen začala připomínat své termíny….

Co se asi dělo v kasárnách? – zpráva o tom, že On je v pořádku, nedocházela. Nástup byl do Opavy, ale rychlý přesun do Topolčan. Jiné číslo útvaru – dopis se vrátil s poznámkou- útvar neexistuje. Perné dny…. Až dlouho po té jsem se dověděla, že pod namířenými hlavněmi tanků museli naši složit zbraně, že museli předat velení, že tam přijeli právě Maďaři. Byl mezi nimi i otec s pětiletým synkem, kterého sebrali doma z pole, kde právě pracoval – prý „na krátké cvičení“… Maďaři si připomněli své události z roku 1956, a rychle pochopili, komu a oč jde i u nás. Následovalo částečné sblížení (porozumění maďarsky mluvících Slováků) které bylo důvodem urychlené výměny maďarských jednotek … Nově příchozí již měli zákaz s kýmkoliv hovořit.

Tak jsme postupně dopíjeli h o ř k ý  a p e r i t i v před normalizací nadcházejících dvaceti let.

Autor textu: Věra Chlupatá v Hrabové 20.8. 2018

Jeden komentář

  1. Jan Dvořák říká:

    Bohužel nikdo nevrátí ztracená léta těm, kteří byli následně vyhozeni z práce jen proto, že chtěli změnu k lepšímu a odmítli nazývat okupaci jinak než okupací – přitom obvykle to byli ti nejlepší.

[email protected] [email protected]