Hrabová před sto lety

V den oslav 100 let od vzniku Československé republiky, které v Hrabové proběhly dne 20.10. 2018, jsem měl v budově úřadu besedu na téma „Počátky spolkového života v Hrabové“. Při přípravě slajdů mi byla podkladem především zapomenutá pamětní kniha Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ), která byla mnoho desítek let uschována někde v garáži rodiny Opělových… a teprve loni se dostala zpět do Hrabové.

Bylo by až příliš jednoduché zkopírovat pasáž z pamětní knihy Hrabové, která byla zde na Hrabová info publikována již v roce 2015. Myslím si však, že občané Hrabové si zaslouží více… něco nového, dosud nepublikovaného…

V roce 1908 se ve spolkovém životě odehrálo mnoho významného

Dělnická tělovýchovná jednota, TJ Sokol Hrabová a Školský haléřový spolek mají společný rok založení – před 110 lety, čili v roce 1908. Ve stejném roce na podzim byla postavena hospoda paní Marie Černé (U Lípy) se sálem. Výstavba se neodehrála samozřejmě náhodou… do té doby totiž nebylo kde v Hrabové pořádat společenské akce a nebylo kde cvičit. Cvičilo se v Malé Hrabové (dnes Hrabůvka) nebo se cvičilo mezi hosty v hospodě pana Chlupatého (dnes Vyhlídka). Jinak řečeno, před postavením sálu v hospodě U Lípy chyběly Hrabové prostory pro kvalitní spolkový život a to se právě v roce 1908 změnilo.

Mimochodem, všimli jste si, že původní vstup do hospody se sálem „U Lípy“ stále ještě zdobí letopočet výstavby?

Historický snímek, ze kterého je patrné, kde byl původně vstup

Současnost: Hospodu U Lípy před demolicí dělí maximálně dny až týdny

Stále ještě viditělný letopočet (1908) nad oknem vedle současných vstupních dveří

Pamětní kniha Dělnické tělovýchovné jednoty

Pamětní kniha je již přes rok uložena u mě na bezpečném místě a v nedávné době mě její majitelka (Zuzana Benková) kontaktovala a pověřila mě, ať s vedením obce proberu její případný odkup a následné umístění do archivu. Je tedy velká šance, že pokud se na tom budoucí Rada shodne, Hrabová opět získá do své péče kus své historie;-)

Úvodní báseň z pamětní knihy DTJ

Snad v chvíli snivé po letech,
v těch listech budeš bloudit,
to písmo bude duši vzdech
a oku slzu loudit.

Tak znova spleteš ve vínek
to různé svadlé listí
a v říši sladkých vzpomínek
v dnech mládí budeš dlíti.

Důvodem, proč vlastně píšu tyto řádky je především zveřejnění úryvků z pamětní knihy DTJ. Část z toho již zazněla před týdnem na zmiňované besedě, nicméně je mi ctí a potěšením to zde zveřejnit pro širší veřejnost u příležitosti 100 let Československé republiky.

Knihu DTJ ilustroval Bohumil Kolich

Mobilisace!

Hrozná to rána zasáhla nejen rodiny, ale i jednotu. Odcházejí mladí, svěží, pilní a nadějní soudruzi na jateční pole, aby tam prolévali pro císaře a vlast ve jménu božím, svou prolétářskou krev. Kde, že je vycházka na Radhošť? Ano 15.-16. 1914 budete mít soudruzi vycházku, ale tam daleko v Srbsku aneb v bělostné Rusi!

A hlavami tisíců soudruhů letí myšlenka – proč a zač ?! Vždyť ho ani neznám! A hned na to srdce se sevře, hruď napne, pěsti křečovitě se sevřou a ústa samy se ptají: “Musíš vraždit, nebo budeš sám zavražděn” musíš vraždit toho jehož ani neznáš a hlavou to víří … císař …. vlast … bůh … oh !!!

Je 1. srpna 1914. Neděle, krásná, slunná, o 1/2 1 hod. odpoledne jdou zástupy lidí s pláčem a nářkem k vlaku. Soudruzi těší ženy a děti, a ti, kteří zůstávají doma, těší odjíždějící soudruhy. Jsme na nádraží, do něhož právě vjíždí vlak od Mor. Ostravy, aby odvezl soudruhy do Těšína. Soudruzi se kvapně loučí se všemi drahými a pospíchají do vlaku, aby zakryli zrádné slzy, deroucí se do očí. Ještě poslední stisk ruky přes okno a vlak se hnul. Soudruzi nás doprovázející nám mávají v pozdrav šátky a klobouky. Nádraží se nám krátí z dohledu a my usedáme do koutů vozů a najednou usedavě propukáme v pláč. Zda je všechny ještě uvidíme?

Členská kniha musela býti odevzdáti na četnickou stanici, aby sepsány byly jména členů. Proč? Nu buli to dělníci, proletáři a demokrati.

Tím končí se pro jednotu doba předválečná.

Závěr první světové války a vznik republiky

S volností zraků jiskrných, do temna lidských cest,
napadlo hvězdných paprsků jak v noc žárných hvězd.

Usměj se, zlatá volnosti, též na ten český svět,
ať z hluboka si oddechnem zas jednou za tři sta let.

A opravdu probouzíme se, oddechujeme, ale stísněni. 8. května 1918 začíná jednota pomalu živořit.
Cvičí a to v počtu 12 členů. Poprvé v čas války.

Ještě za starého Rakouska, dne 14. října 1918 projevilo čsl. dělnictvo svoji odhodlanost a nepokrytou vůli, že forma našeho státu, jehož existence byla již více nežli jistá, musí býti republikánská. A že netekla v ten den krev, že nebyly stavěny barikády, bylo nám zle ze strany nacionalisticky naladěné buržoazie vytýkáno, ba náš projev po republikánském státě byl zesměšňován a snižován. 14 dní na to odehrál se státní převrat.

28. října 1918 prohlásil se národ samostatným státem a učinil tím největší průlom do bývalého mocnářství Rakousko-Uherského.

A tak, když po státním převratě byla republika proklamována, není nijak s podivem, že všichni jsme byli plni jásotu a nadšení. Doufali jsme pevně, že po pěti nekonečných letech války, plné hrůz, opět nadchází doba oddechu a klidného soužití, doba pilné a plodné práce ve vlastním domově a státě. O tom jsme přesvědčení i my – Jednotáři.

Komentáře jsou uzavřeny.