Vzpomínky na haldu II – dokončení

Redakce Hrabovských listů prostřednictvím redakce Hrabová.Info obdržela autentické, rukou psané a na klasickém psacím stroji později přepsané, vzpomínky na Hrabovou a Hrabůvku. Sepsal je v sedmdesátých letech minulého století doktor Bohumil Gurecký, lékař a dlouholetý primář zubního oddělení Vítkovické nemocnice.

Bohumil Gurecký se narodil v roce 1905 a žil do svých požehnaných 89 let. Původně ve vile v Hrabůvce, přesněji na samém okraji Hrabůvky a Hrabové. Později, když vila musela ustoupit další výstavbě, bydlel na sídlišti v Hrabůvce. Vždy jej s Hrabovou pojilo mnoho zážitků, například vzpomínky na místní hony, kterých se doktor Gurecký účastnil.

Redakce děkuje za tyto vzpomínky dceři pana Gureckého, Věře Marešové, která žije v Hrabůvce, byť už ne v rodinné vile, která, jak už jsme uvedli, padla za oběť rozvoji města. [1]

Když byly haldy menší, byly po obou jejich stranách pole a louky. Pole bylo obdělávané a pásly se zde kozy a krávy. Byla to pěkná idyla. Jednou za teplého říjnového dne nechal se zlákat touto poetickou náladou jeden staříček a procházel se pod haldou slunečním odpolednem po prázdných polích a pískal na fujaru, jako někde na Valašsku.
Také děti měly haldu rády. Kromě kopané hrály si zde na schovávanou, nebo sjížděly v sypkém svahu pod mlýnem po zadku dolů, že vypadaly jako kominíci, to jim navadilo. Však to maminky vypraly. Doufejme, že občas i prutem.
Pod haldou k jejímu okraji vyváželi lidé smetí. Soused si koupil koně, aby si přivydělal povoznictvím. Uhladil si rumovisko a branami upravil táta pole, které osil obilím a osázel bramborami. Ale musel tuto rekultivaci draze zaplatit. Kůň si přeřezal na noze žíly, když stoupl na skleněné střepy a koně bylo nutno porazit.
Dnes už se nevyhřívají v zimě brenparťáci a patří už minulosti zjevy, že chladem praskl bonbon uvnitř dosud žhavý a vylil se jeho obsah na spícího, ale hřejícího se tuláka a ten pak pobíhal jako žhavá pochodeň po haldě, až klesnul a úhořel. Jak popisuje Martínek. Ale dosud se občas stane, že někdo kráčí po vychladlém pevném povrchu strusky a najednou se propadne do žhavého obsahu až po kolena. Proto ty výstražné tabulky a proto i hlídač, který vyhání každého pryč. Ten má budku při vchodu vjezdu vlaku na haldu. Dále už nikdo nehlídá. Sběrači koksu, uhlí a dříví, cihel atd. nejsou rušeni. Každý na svou zodpovědnost a riziko. Nasbírat není těžko, ale dopravit domů, po terénu bez cesty, přes pole, nebo i s haldy dolů. Je možno jen vítat, že sběrači zachraňují na haldách určité národohospodářské hodnoty. Je jen nutné dbát, aby nebyly zaplaceny úrazem, škodou na zdraví.
Zá války pracovali na haldě trestanci, kteří byli ubytovaní v táboře na pravém kunčickém břehu Ostravice. Též po válce zde pracovali trestanci a bydleli v barácích na haldě. Halda v Petřkovicích u dolu Lidice, dříve Masaryk II a předtím jáma Oskar, byla celkem malá do roku 1948. Od té doby začala rychle růst. Za okupace pracovali zde sovětští zajatci. Při náletu v r. 1944 naházeli sem Američané mnoho bomb. Do lesů na Lhotku, na břehy Odry, na haldu. Zahynulo zde mnoho lidí a též někteři zajatci. Krátery po bombách jsou zde dosud vidět. Hlušina se zde vyváží i z dolu Urx v Petřkovicích /dříve Masaryk I a předtím Anselm/. Zasypala celé údolí a celé pole mezi šachtou Lidice, až po finské domky ve Lhotce, kde bylo zbouráno 6 domků, ježto byly ohroženy sesuvem půdy i haldy. Před čtyřmi lety sesula se halda na kluzkém podkladu na svahu a zavalila silnici pod haldou z Petřkovic do Lhotky. Byla vybudovaná nová silnice na břehu Odry a haldu byli nuceni sypat proto směrem nahoru do lesa a na finské domky.
Na haldě sbírají lidé dřevo a uhlí. Jeden čas si důl vydržoval své sběrače, ale nevyplácelo se to. Proto bylo opět povoleno lidem vybírat cenné součásti. Uhlí se vybírá buďto u transportéru z gumového pásu, na válcích, nebo v místě pod náspem. Zde je nebezpečí úrazu značné. Občas se pás na chvíli zastaví a tu čekající sběrači rychle přiskočí a vybírají uhlí. Jakmile se pás začne pohybovat musejí rychle odejít stranou, neboť padají i balvany různé velikosti. Jeden sběrač vyprávěl, jak nestačil rychle odběhnout a tu vidí, jak kámen jako mísa po hraně se na něho kutálí rostoucí rychlostí. Proto se rozkročil a kámen mu proletěl mezi nohama. Rovněž dřevo z výdřevy se zde sbírá. Odhazuje se stranou a pak dolů. Po nasbírání na hromadu odváží si je nákladními auty domů, nebo odvážejí ihned do finských domků. Též železa se zde dost zasype. Jsou to různá litá kola, válce transportérů, vrtné tyče, železné plotny, součásti důlní tratě.
Největší problém je dostat nasbírané uhlí dolů. V pytlích drátem zavázaných se spouští po uhlazeném chodniku, nebo na saních z kousku gumového vyřazeného transportéru se spouští pomalu před sebou dolů. Ne za sebou, protože „sáně“ s pytli mohou vratce stojícího snadno porazit a způsobit úraz. Též kámen na stavbu rodinných domků zde vybírají a odvážejí nákladními auty. Toho času se reguluje dole řeka Odra. Do starého řečiště bude možné navážet velkými auty velké množství haldoviny. Bude to snadné dolů, teď se vozí od šachty nahoru.
Odpozoroval a zapsal dr. Bohumil Gurecký /datum chybí/.
[1] Petr Žižka, Hrabovské listy (leden/únor 2019)

Comments are closed.