Oslavili jsme 722 let Hrabové od první písemné zmínky [1]

Dne 2. srpna 2019 oslavila naše Hrabová 722 let od své první písemné zmínky. Níže uvedená předmluva (i text o nejstarší historii Hrabové) byla převzata z Hrabovských listů. Autorem textu je PhDr. Antonín Barcuch, odborný archivář Archivu města Ostravy, který byl ve středu 24. října 2018 oceněn Ministerstvem vnitra medailí Za zásluhy o české archivnictví.

Po dokončení dvoudílného seriálu bude text umístěn na oficiální stránky Hrabové (sekce historie), jak se na svém jednání dohodla RMOb Ostrava-Hrabová.

Jak již v minulosti uvedl Archiv města Ostravy, panovala v dřívější literatuře nesprávná domněnka, že lokalita GRABOWE, vedená v závěti biskupa z Schauenburku z r. 1267, je totožná s ostravskou Hrabovou. 

Zmíněná lokalita náleží k orientačním bodům, které vymezují jižní okres újezdu šlechtice Franka z Hückeswagen. Do tohoto újezdu však území Moravské Ostravy a její nejbližší okolí nepatřilo! I když historičtí topografové něvyřešili spolehlivě otázku onoho místa GRABOWE, jeho totožnost s naší Hrabovou je nutno vyloučit. Šlo patrně o osadu zaniklou nebo dnes známou pod jiným jménem.

První dochovanou zmínku o naší Hrabové, jak uvádí historik pan PhDr. Antonín Barcuch z Archivu města Ostravy, je třeba klást do roku 1297. Je zaznamenána ve smlouvě o hranicích mezi Těšínskem a državami olomouckého biskupství.

VYBRÁNO Z NEJSTARŠÍ HISTORIE HRABOVÉ

Křestní listina

První písemná zmínka o Hrabové v listině z roku 1297 neznamená, že středověká vesnice pod názvem “GRABOW” vznikla k tomuto datu. V roce 1297 zřejmě poprvé vznikla nutnost zaznamenat jméno, možná již 100 let existující obce, v právním dokumentu, který změnil již dříve uzavřenou smlouvu o hranici mezi Polskem a Moravou. Hranici tvořila řeka Ostravice, která však za povodní měnila svůj tok.

K urovnání jednoho ze sporů o lesy a pole došlo v roce 1297 mezi olomouckým biskupem Dětřichem (vlastníkem území na moravské straně – tedy i Hrabové) a těšínským a osvětimským knížetem Měškem, jemuž patřily pozemky na straně polské. Stalo se tak listinou vydanou dne 2. srpna 1297 v Ostravě, která je zároveň křestním listem obce Hrabové.

Novou hranicí tvořily hranečníky (hraniční kopce), k jejichž navršení se vzájemně zavázaly obě strany. Ustanovení hájilo zájmy olomouckého biskupství, kterému po změně toku zůstaly na polské straně pole a lesy. Jednalo se o pozemky na tzv. Závodí.

Pod vládou olomouckých biskupů

Hrabová ve středověku patřila k rozsáhlejším zemědělským obcím. Název pochází od slovanského “habr” (též starší “hrab”) a značí místo, kde rostly habry.

Osada vznikla již před polovinou 13. století. tedy ještě před nástupem vrcholné kolonizace. Organizované osídlování a využívání půdy (získané olomouckým biskupstvím na severovýchodní Moravě) zahájil v 50-tých letech 13. stol. biskup Bruno. Kolonizace se zúčastnila skupina německých osadníků (drobná šlechta a rolníci) z rodových držav Schaumburků ve Vestfálsku a Sasku, ale i z jiných oblastí Německa. Ti s sebou přinesli i nový právní vztah k půdě, tzv. právo zákupní, na něž přešly i starší vesnice a také Hrabová.

Zkušený muž (lokátor) z pověření biskupa zemědělskou půdu rozdělil na určitý počet stejně velkých dílů a sjednal smlouvu na výši zákupní sumy a výši feudálních dávek. Usazení německých osadníků u Hrabové není potvrzeno, víme jen, že v roce 1300 udělil biskup Dětřich paskovské léno (vč. Hrabové) Janovi z rodu Stange, který pocházel z Německa. V lenní závislosti setrvalo paskovské léno do roku 1538. Paskovské léno často střídalo pány. V roce 1392 je zmiňován Markvart z Volfsberku a jeho statek ve Staré Hrabové (Alden Grabe) a Nové Hrabové (Neuen Grabe). Roku 1435 skládá Mikuláš z Paskova lenní přísahu ze vsi Paskova, Nové Bělé, Malé Hrabůvky a Velké z polovice (Hrabowa Magna). Dosavadní literatura se shoduje na tom, že Nová Hrabová a Malá Hrabůvka jsou nynější Hrabůvka, názvy Stará Hrabová a Velká Hrabová označují Hrabovou.

Po Volfsbercích získal paskovské léno (vč. Hrabové) listinou z roku 1499 Beneš Černohorský z Boskovic, v níž je uveden dvůr a mlýn ve Velké Hrabové. Dvůr se nacházel v místě dnešního statku a mlýn nedaleko Ostravice v blízkosti Mlýnské strouhy.

Součástí paskovského léna

Přelomem v dějinách paskovského léna je rok 1538, kdy se obce vymanily ze závislosti na olomouckém biskupství a staly se šlechtickým statkem. Jejich prvním světským držitelem se stal Jan z Pernštejna a na Helfštýně. Zde jsou první zmínky o rybnících, je pravděpodobné, že na jejich vzniku měl velkou zásluhu Jan Doubravka z Doubravky a Hradiště.

V 16.stol. se na paskovském panství rozšířila reformace t.j. náboženské, politické a sociální hnutí, namířené proti monopolnímu postavení katolické církve, která zasáhla také Hrabovou. Dřevěný kostel sv. Kateřiny – vzácná stavitelská památka – je doložen k roku 1564, z té doby pochází zápis, že v tomto roce zesnul Jura Choleva (rod Cholevů – zastával po dlouhou dobu funkci fojtů, t.j. zástupců vrchnosti ve vesnici).

Fara se připomíná roku 1580, kdy je žádán olomoucký biskup aby opatřil katolického kněze do Velké Hrabové. Pro nedostatek kněží se to asi nepodařilo. Roku 1597 vyzývá Stanislav Pavlovský, horlivý katolík, Ctibora Syrakovského z Pěrkova, aby na hrabovské faře netrpěl kacířské kazatele. Až v roce 1615 se ví o katolickém faráři Vojtěchovi. V roce 1633 byl ustanoven na faru u Hrabové řádový kněz Martin Fulkovius. Kostel v Paskově tehdy patřil k hrabovské faře, teprve po příchodu kněze Fulkovia bylo sídlo faráře přeloženo do Paskova. V roce 1679 došlo k vyloupení hrabovského kostela. Byl ukraden drahocenný pozlacený kalich. Pachatele dopadli a vzápětí popravili.

Od poloviny 17.stol. se v Hrabové stabilizuje příklon obyvatel ke katolické víře a dne 9. září 1764 podává paskovský vrchnostenský úřad zprávu krajskému v Přerově, že všichni farníci jsou dobří katolíci.

Urbář z roku 1697

Fojtem ve Velké Hrabové byl Melichar Choleva, dále zde žil svobodný (volný) sedlák Jan Žáček, 24 sedláků a 11 chalupníků, kteří měli chalupu a malý kousek půdy. K sedlákům patřili Kašpar Žáček, Šimon Haladej, Jan Lyčka, Mates Martinák, Mates Piskoř, Jakub Míček, Jan Dlouhý, Melichar Vola, Matěj Haladej, Šimon Žáček, Václav Chlupatý, Pavel Toman, Josef Jaroš, Josef Svoboda, Ondřej Žáček, Jan Honus, Tomáš Havlík, Melichar Mutina. Josef Šustek, Matěj Juříček, Matěj Černý, Mikuláš Rajnoch, Václav Jakubek a Ondřej Lička. Jako chalupníci jsou uvedeni Jan Kovalčík, Petr Vratný, Jan Svoboda, Jan Lyčka, Jan Bednář. Tomáš Novák, Ondřej Havránek, Mates Janša, Mikuláš Michna, Markéta Vilkynová a Václav Lyčka.

Postavení fojta a svobodného sedláka upevňovala zvláštní privilegia z roku 1694, která stanovila jejich platy, dávky a povinnosti vůči vrchnosti. Velkohrabovský fojt Melichar Choleva musel odvádět na sv. Jiří a sv. Václava 11 krejcarů, 2 denáry gruntovní činže, jednu slepici a jednu měřici dva achtle (asi 78 litrů) pšenice a totéž množství žita z rybníčku. K povinnostem též patřilo chovat panského chrta nebo za něj sypat 3 měřice (asi 210 litrů) ovsa ročně. Součástí fojtství býval i hostinec, měl šenkovat panské pivo a kořalku z pivovaru a palírny v Paskově.

Fojtství tehdy č. 36 stávalo v místech restaurace “U Lípy”. Podobné povinnosti měl i volný sedlák Jan Žáček, statek se nacházel v blízkosti kostela u dnešní Paskovské naproti domu čp. 31. Hrabovský mlynář odváděl vrchnosti roční činží 150 zlatých, kromě toho musel vykrmit ročního vepře pro panský stůl. Mlynář dbal, aby u něho mleli pouze poddaní z Velké Hrabové a z Malé Hrabové, trest by ho stihl, kdyby mlel někomu, kdo byl přikázán k paskovskému mlýnu. Na Ostravici, Olešné, na Hrabovském potoce zvaném Červenec nebo Štičí /nyní Ščučí/ kvetl také rybolov. Právo lovit náleželo pouze vrchnosti, lovili se kapři, štiky, pstruzi, úhoři, parmy, lipani a jiné ryby.

Pokračování příště…