(Hrabovské listy 01/2024, autor článku: Martin Slepička) Když byl v roce 1975 zbourán zchátralý hrabovský mlýn, stojící na místě nynějších garáží poblíž křížení ulic Mlynářská a Šídlovecká, Hrabová tím přišla o jednu z nejstarších místních kulturních pamětihodností, jejíž počátky prokazatelně sahaly nejpozději do doby vlády českého krále Vladislava II. Jagellonského na přelomu 15. a 16. století. Pojďme si proto stručně připomenout dávno zapomenutou minulost hrabovského mlýna.
I když není jisté, kdy a kým byl hrabovský mlýn založen, zdá se, že jeho výstavba proběhla stejně jako u hospodářského dvora (statku) na jihu Hrabové v režii místní feudální vrchnosti. Jednalo se totiž původně o panský mlýn, který paskovská šlechta dávala do dědičného držení hrabovským mlynářům za stanovený roční poplatek ve financích i naturáliích.
Pro vznik mlýna v Hrabové nastaly nejpříhodnější podmínky v posledních dvou desetiletích 15. století, kdy došlo po česko-uherských válkách ke stabilizaci poměrů na Moravě a šlechta se začala v dosud nevídané míře zabývat výnosným vrchnostenským podnikáním. První písemná zmínka o mlýně v Hrabové spadá do závěru 15. století, kdy tehdejší olomoucký biskup Stanislav I. Thurzo 12. září roku 1499 potvrdil šlechtici Beneši mladšímu Černohorskému z Boskovic vrchní právo na držbu paskovského léna olomouckého biskupství včetně vsi Hrabové, v níž se sice ještě nenacházel vlastní farní kostel, ale již v ní stál hospodářský dvůr a také mlýn. A protože sledovaný mlýn nebyl zmíněn ani v početných písemnostech příslušníků manského rodu paskovských Wolfenberků, držících Hrabovou ve 14.–15. století, je pravděpodobné, že se při jeho vzniku angažoval až zmiňovaný bohatý šlechtic Beneš ml. Černohorský z Boskovic, jenž od roku 1484 držel Hrabovou, nejdříve ještě společně s bratrem Dobešem, dlouhých 23 let.
Jisté však je, že od konce 15. století sloužil mlýn na dolním konci vsi starým Hrabovanům jako klíčové a dobře dostupné zařízení zásadně ulehčující obživu obyvatel, respektive i jejich samotné přežití. Byl vybudován na téměř jeden a půl kilometru dlouhém mlýnském náhonu, jenž dle starých vojenských map za částečné pomoci koryta potoka Ščučí i dalších drobnějších vodotečí přiváděl vodu z nedaleké řeky Ostravice. V mlýně bylo následně za pomoci takzvaného horního (vrchního) náhonu, kde voda dopadala shora na lopatky mlýnského kola, klasicky mleto obilí na mouku. Mlýn se sestával ze tří složení o dvou mlýnských kamenech. Je také známo, že po třicetileté válce v únoru 1655 poprvé vyhořel, což si vyžádalo jeho nákladnou opravu ze strany vrchnosti a také fatální zadlužení tehdejšího mlynáře, který mlýn získal teprve nedávno do nájmu na tři léta. Zajímavé informace o hrabovském mlýně přináší i urbář paskovského panství z roku 1699 zachycující hospodářský stav na celém panství. Z něj se dozvídáme, že hrabovský mlynář musel v té době odvádět tehdejšímu držiteli paskovského panství Františku Josefu hraběti z Oppersdorfu každý rok nájem 150 zlatých. Kromě toho navíc zásoboval hraběcí hospodářství, neboť měl povinnost zakoupit, starat se a poskytnout hraběti dva vepře „na špek“ a k tomu ještě vyživit libové jednoroční prase určené přímo pro panskou kuchyni na paskovském zámku. V dobách vrchnostenské správy ale hrabovskému mlynáři plynula i určitá privilegia, z nichž nejvýznamnější bylo to, že všichni poddaní z Hrabové u něj museli pod přísnými tresty povinně mlít mouku, čímž měl zajištěny základní příjmy.
Co se týče moderních a soudobých dějin, v 19. a 20. století se mlýn potýkal s celou řadou přírodních katastrof a také s častým střídáním majitelů. V osmdesátých letech 19. století mlýn v držení Josefa Pospěcha vyhořel, což se podepsalo na jeho stavu a následném prodeji mlynářce z Lískovce Terezii Konečné, v němž sehrálo svou úlohu i nákladné udržování břehů nedaleké Ostravice a s ním spojené zanášení mlýnského náhonu bahnem. Přes její dceru Annu Konečnou se patrně až poté dostal mlýn do správy rodiny Vogtů. Z nich Jan v roce 1905 po další povodni na řece Ostravici, jež neblaze zasáhla také mlynářské hospodářství, prodal hrabovský mlýn Vítkovickému hornímu a hutnímu těžířstvu za 35 tisíc korun. Tento bezkonkurenčně nejvýznamnější průmyslový podnik na tehdejším širším Ostravsku měl o něj eminentní zájem, neboť k mlýnu náleželo i starobylé právo na odběr vody z řeky Ostravice. Jan Vogt se tehdy stal pouhým správcem mlýna. Nicméně 3. července roku 1933 se měl hrabovský mlýn navrátit plně do majetku rodiny Konečných, kteří v něm mleli obilí až do roku 1951. Přestože se měl mlýn rekonstruovat, byly již dokonce zakoupeny i nové stroje, další provoz mlýna byl z úřední moci zakázán a v roce 1975 byl jako zchátralý definitivně zbourán. Dle dostupných informací byl posledním majitelem mlýna František Konečný. Bohužel po hrabovském mlýnu, svým prapůvodem dávné pozdně středověké památce, zůstaly v zásadě jen základy užité při stavbě garáží při potoce Zyf a mlýnský kámen (žernov) vystavený s nezbytnými informacemi v blízkém přírodním parku Hrabovjanka, který tak symbolicky navazuje na odkaz mlýna.
Martin Slepička
