17. listopadu před 25 lety, …. je neuvěřitelné, jak ten čas utíká, jsme k večeru byly kupovat kozačky do Bati, tehdy ještě Obuvi. Když jsme se z ní vracely, byl na náměstí, na vyvýšené ploše s lavičkami, shluk lidí. Bylo nám chladno, tak jsme jen chvíli postály.
Ten den se prudce ochladilo, byla vlezlá zima a začal padat sníh s deštěm. Raději jsme jely hned zpátky na koleje, byla jsem tehdy studentkou 3. ročníku VŠB.
Tak začala stávka v Ostravě. Ocitly jsme se na jejím prvopočátku, aniž jsme to v tu chvíli tušily.
Týž večer se v rádiu začaly objevovat zvěsti o zabití Martina Šmída na demonstraci v Praze, rádio to dementovalo stále dokola.
V sobotu již bylo jasné, že se něco děje, ten den už byla pořádná zima a sněžilo a večer vystoupil na střechu bývalé menzy rektor s tím, že kluci nemusejí v úterý absolvovat vojenskou katedru. Evidentně nepochopil situaci, protože od té doby, až do dalšího semestru se na báňské neučilo vůbec.
Tak začala stávka vysokých škol.
Po nocích jsme vylepovali plakáty a přes den to dospávali nebo navštěvovali různé závody, ať se zaměstnanci těchto podniků k naší stávce přidají. V nich tehdy hlídkovaly milice, ale k nám si nic nedovolily.
A jak jsem se právě já dostala ke stávce?
Kamarádka z centra nechala ke mně na pokoj přivézt 2 psací stroje. Tajně jsme strhávaly plakátky, od každého typu jeden, opisovaly je a přes průklepový papír se nám z nich podařilo tehdy udělat 6 kopií naráz a ty jsme v noci na vlastní pěst vylepovaly. Kopírky v té době prakticky neexistovaly.
Jednu noc, snad ve 4 ráno, na nás někdo zaklepal. Myslely jsme si, že policie, či STB (bylo to jak z filmu), okamžitě jsme vytrhaly papíry ze stroje, vyhodily je z okna a stroje jsme schovaly do šuplíku postele.
Byli to ale naštěstí kluci ze stávkového výboru, kteří chodili po patrech a naslouchali přes dveře, kdo nespí a za našimi dveřmi slyšeli klapat stroj. Tak jsme se poznaly se stávkovým výborem a ostatními protestanty.
Psaly jsme dál na strojích, malovaly barevné poutače a po nocích společně s ostatními jezdili po celé Ostravě vylepovat plakáty.
25.11. 1989 jsme jely společně s ostatními, zvláštním vlakem na generální stávku do Prahy.
Někteří z tehdejších protestantů jsou dodnes mí nejlepší přátelé.
A z toho mrazu, co tehdy panoval, je mi zima dodnes. Jak polevoval, začala se blížit svoboda.
Byla to zvláštní doba a lidé k sobě měli jaksi blíž, kolikrát na to s nostalgií vzpomínám.
Tehdy nám to dalo, svobodu, možnosti, ale někdy mám plíživý pocit, že tyto věci v poslední době jaksi ztrácíme…
Autor: Šárka Tomisová
Ostatní příspěvky na toto téma:
