Hrabová v období druhé světové války (6. část)

K letošnímu 70. výročí konce druhé světové války byla občany Hrabové vydána publikace věnována naší obci v tomto období.

Dnes Vám přinášíme její další pokračování, v pořadí šesté.

Vzpomínky Miroslavy Juráskové, roz. Bienašové

Paní Miroslava, ročník 1930, bydlí v rodinném domku č. p. 3/278 u Paskovské ulice na konci Hrabové nedaleko statku. Na květnové dny 1945 vzpomíná takto:

Válečné dny jsme prožili jako všichni ostatní ve sklepě. Náš dům měl dva byty, každý dvě místnosti. Do jedné místnosti bytu blíže k Paskovské se nastěhovali dva ruští důstojníci, jeden starší a jeden mladší. Staršímu se říkalo „Čert“. Oba byli letci. V druhé místnosti byla ošetřovna raněných ruských vojáků, za kterými docházela každý den ruská lékařka. Pak jsme se dozvěděli, že zahynula v Paskově. Také já jako některé okolní děti jsem letěla v ruském letadle, letiště bylo na louce nedaleko našeho domu. Na naší zahradě bylo umístěno dělo.

U tety Berty Linhartové, na dnešní Slínové ulici, měli vydlážděný dvůr a každý večer tam tancovali ruští vojáci s okolními děvčaty.

Ještě si vzpomínám, že nedaleko na zahradě u Hájkových (Na Rozvodí 16) byli pohřbeni vojáci, ale jestli němečtí nebo ruští, to nevím.

Na strýce Oskara Linharta, který zahynul v koncentráku, si příliš nepamatuji. Jen vím z vyprávění mé maminky, jeho sestry, že ho naposled viděla, když jel na kole do Ostravy a řekl ji, že jede na gestapo, kam ho pozvali k výslechu. Domů se již nevrátil.

Na zahradě před naším domem měli vojáci z letiště parkoviště aut, a když bylo letiště zrušeno, byla zahrada rozryta od aut a tatínek to musel dlouho opravovat.

Poznámka Vladimíra Slavíka, který byl v prosinci 2014 přítomen uvedenému vyprávění:

V prostoru bývalých rybníků v jižní části Hrabové bylo v květnových dnech roku 1945 zřízeno polní letiště Sovětské armády, vybavené (dle popisu pamětníků) letouny typu Polikarpov PO 2, lidově nazývanými „kukuruzník“ a německými vojáky pro charakteristický zvuk motoru „létající šicí stroj“.
Tento typ letadla byl používán k různým účelům, jako např. sanitním, průzkumným, jako štábní letoun, ale i jako bombardovací. V otevřených stanovištích seděl vpředu pilot a vzadu cestující. Stroj byl velmi jednoduché konstrukce, běžné závady se daly snadno opravit. Díky tichému chodu motoru byl využíván i k bombardování z malých výšek, často i v noci.
Hmotnost letounu byla pouhých 700 kilogramů, maximální rychlost činila 150 kilometrů za hodinu. Mohl být vyzbrojen i kulomety, unesl pumy do váhy 250 kilogramů. Dolet měl 500 kilometrů, dosah 4 tisíce metrů. Celkem bylo vyrobeno během války v SSSR přes 30 tisíc těchto strojů.

 

Vzpomínky Naděždy Slavíkové, rozené Linhartové

Jmenuji se Naděžda Slavíková, za svobodna Linhartová. V květnu 1945 mi bylo bezmála 12 let a to je věk, kdy si člověk všechny významné a neobvyklé události zapamatuje na celý život. Bydleli jsme na Slínové ulici (v blízkosti statku) v domku č. p. 317.

Především musím vzpomenout následující zážitek. Nedaleko od našeho domku si Rudá armáda zřídila na tehdejších pastvinách polní letiště. Jde o prostor mezi potokem Ščučí a hrázkou bývalých rybníků. Děti z širokého okolí tam sledovaly pro ně zcela neobvyklé události, starty a přistávání vojenských letadel.

Nevím, proč právě mě si vybral ruský pilot, ale najednou jsem seděla v letadle a už jsme letěli. Zážitek na celý život, vidět Hrabovou z takové výšky.

Další vzpomínka se týká pozemských věcí. Aby se zachránily krávy okolních sedláků před německými vojenskými kuchyněmi, byly rozmístěny u okolních obyvatel. V naší „šopě“ byla také jedna z nich a jejího mléka využívaly čtyři rodiny. Pamatuji se na dojení, nikdo to pořádně neuměl. Mléko a hlavně smetana byly tehdy vzácné.

V souvislost s jídlem si ještě pamatuji, jak sovětští vojáci opékali na naší zahradě vepře.

Zážitkem bylo také bydlení ve sklepě. Využívali to všichni, kteří ho měli. V naší části Hrabové v některých domech sklep nebyl. A tak se u nás ve sklepě o rozměrech asi 5 x 4 metry ubytovaly čtyři rodiny i s dětmi, a to na několik dnů.

Poslední vzpomínka na konec války je následující: Skupina vojáků bydlících na našem konci vesnice se často proháněla po Paskovské na kolech. Byla to oblíbená zábava rudoarmějců, kterým bylo sotva 16 – ‑ 18 let. Podrobnosti již nevím, ale maminka vyměnila malé dětské kolo s ruským vojákem za zlatý prstýnek. Malé kolo nemělo pro vojáky žádný užitek, mně však udělalo ohromnou radost.

Na kolech jsme pak celá rodina jezdívali do Vratimova k babičce. Most přes Ostravici byl sice Němci vyhozen do vzduchu, ale po zničené konstrukci se dalo opatrně přejít i s koly na druhou stranu.

Po skončení války vládlo všude veselí, lidé byli jako vyměnění, všichni měli velký elán do nového života.

Byly však i rodiny, kde vládl smutek. Konkrétně nedaleko od nás bydlela teta Vojtěška Linhartová. Její manžel Oskar Linhart, můj strýc, prožil válku v koncentráku a teta pevně věřila, že se vrátí. Bohužel, nevrátil. Bratranec Luboš zůstal navždy bez tatínka.

Dnes se mnoho lidi diví, že po válce měli komunisté u nás takovou popularitu a výrazně zvítězili v tehdejších volbách. Válečné zážitky byly natolik kruté, že velká skupina obyvatel silně sympatizovala s Rudou armádou a se Sovětským svazem.

Teprve později a postupně se ukazovalo, že vše bylo poněkud jinak. Ale historie nezná „kdyby“.

 

Vzpomínky paní Anny Ryšanové, rozené Vyvialové

Paní Anna Ryšanová, rozená Vyvialová, se narodila v roce 1926. Od narození žije v Hrabové. Od roku 1931 až dodnes, včetně období druhé světové války, bydlí v domě na ulici Na Farském.

Vzpomínám si na zábor Hrabové v roce 1939. Když šli Němci vesnicí, všichni jsme brečeli. Německých vojáků bylo velmi mnoho, včetně aut i tanků. Všichni procházeli Hrabovou ve směru od Vítkovic k Paskovu. Jako děti jsme nesměli k hlavní cestě, tatínek se o nás bál a zahnal nás od cesty, kterou procházeli vojáci, domů. Tatínek v té době pracoval jako pošťák ve Vítkovicích, později v Hrabůvce.

Během války jsem měla jako ročník 1926 odejít do Německa na nucenou práci. Už bylo vše vyřízeno, ale díky svému otci, který měl známé i na magistrátu, jsme nakonec nemusela odjet. Během války jsem se vyučila u pana Aloise Lipiny v obchodě, potom jsem pracovala i v obchodě na místě dnešní zastávky Kostelík.

Na podrobnosti o zavření členů hrabovského Sokola si nepamatuji. Jen si vzpomínám, že pan Adámek byl odvezen do koncentračního tábora v Dachau. Sama jsem byla členkou Orla, odtamtud nikoho nezavřeli. Co se týká koncentračního tábora v Hrabové, tak poté, co zavřeli vysoké školy, tam vojáci poslali studenty, aby jej postavili. Němci tam navezli i materiál, ale tábor nikdy nebyl dostavěn. Na místě tábora byl kdysi vodovod, proto jej chtěli postavit na tom místě. Mezi hrabovskými občany se o tom mluvilo a vědělo, ale hned v zárodku stavba naštěstí ustala.

Nálety byli dost časté, ale téměř vždy obešly Hrabovou, letadla bombardovala hlavně ostravský těžký průmysl. U nás ve sklepě jsme měli prádelnu, v níž byl vytvořen protiletecký kryt. Okénka byla zakryta zešikmenými trámy, které chránily před střepinami. Všichni občané z ulice Na Farském se k nám chodili schovávat.

Když se přiblížila fronta k Hrabové, tak byl proveden nálet, schovávali jsme se ve sklepě. Při osvobození šla Rudá armáda od vratimovského mostu směrem k nám, vratimovský most byl vyhozen do vzduchu a sesunul se, asi v poledne nebo ve dvě hodiny. Na vybuchlý most jsme se dívali ze střechy našeho domu.

Most asi vyhodili sami ustupující Němci, po krátké době k nám od „vrbiny“ přicházeli Rusové. Ruští vojáci hledali po domech v naší ulici Němce, prohledali postupně osm domů v ulici Na Farském. Rusové bušili na dveře a hledali Němce, u nás ruští vojáci s nabitými zbraněmi křičeli: „Čech, Čech, Čech?“ Tatínek zaječel: „Čech“! Němci ustupovali před Rusy k Frýdku. Několik ruských vojáků zemřelo u vrbiny. Sem tam nějaký schovaný Němec v domech střílel po procházejících Rusech, hlavní část německých vojáků však rychle ustoupila k Frýdku.

Ruští vojáci se dobývali do kostela, mysleli si, že je tam seník, ruští vojáci byli sprosťáci. Tatínek v té době dělal kostelníka, chodili jsme zvonit ráno, v poledne a večer. Na faře byli nastěhováni Rusové, měli tam vojenské stanoviště. Nahoře byli ubytováni muži, v přízemí byl sklad benzínu, zbraní a munice.

U nás doma přebývali na noc Aňa a Valerie (též Valja, Valina). Aňa byla vedoucí skladu na hrabovské faře, Valina jí pomáhala. Aňa byla štíhlejší postavy, Valerie byla zavalitější. Obě bydleli u nás nahoře ve světnici, s ruskými vojáky jsme se nestýkali, jen s Aňou a Valjou, které byly na nás milé.

Také si pamatuji, že paní Marie Ličková šila trenýrky z německých praporů ruským vojákům, kteří byli ubytováni ve staré škole.

Vyprávění zaznamenal Martin Slepička dne 28. 12. 2014.

Předchozí díly:

Hrabová v období druhé světové války (1. část)
Hrabová v období druhé světové války (2. část)
Hrabová v období druhé světové války (3. část)
Hrabová v období druhé světové války (4. část)
Hrabová v období druhé světové války (5. část)

Komentáře jsou uzavřeny.

ac[email protected] [email protected]