Stalo se mi to před měsícem

Je to na den přesně měsíc, kdy u nás probíhala akce Hravá Hrabová, kterou jsem měl v plánu si užít od začátku až do konce. Jenže konec pro mě přišel dříve, než by kdokoliv čekal…

Celá akce začala naprosto skvěle – všichni jsme se bavili již při chystání kotlíků a rozdělávání ohně. Snažil jsem se „vetřít“ ke každé skupince, která vařila. Vítězství ve vaření guláše jsem měl „pojištěné“, protože jsem se hlásil ke kulturní komisi, mediální komisi, zapojil jsem naše sdružení TORALI a pomalu jsem vypisoval přihlášku k hasičům. Dokonce jsem uvažoval i o zakoupení „ukrajiny“, abych slíbil velocipedistům, že budu jeden z nich, když „vyhrajeme“.

Když se vše ohledně guláše rozjelo, začal jsem se rozcvičovat a připravovat na půlmaraton (21 km), který byl rovněž na programu dne. Vnitřně se mi sice už tolik nechtělo, protože jsem měl opustit rozjetý mejdan, ale přeci jen jsem nechtěl zklamat především sebe sama. Celé prázdniny jsem 3-4x týdně poctivě trénoval (15-20 km na všechny způsoby – rychle, pomalu, intervaly) a chtěl jsem si zaběhnout osobák – navíc před rodinou a přáteli.

Na startu půlmaratonu se vše odehrálo velmi rychle a nemá moc smysl popisovat jednotlivé km či jednotlivá kola od výstřelu. Důležité je říct, že jsem závod přepálil a samozřejmě přišel cca okolo 17. km i pomyslný „náraz do zdi“. Nebylo to snadné, ale vše jsem ustál, včetně smradu z Brembo, ze kterého mě místy natahovalo!

V hlavě jsem si na 20. km propočítával výsledný čas a blížil se k občerstvovací stanici, která je cca 500m od cíle. Pamatuji si, že jsem si řekl, že se už nenapiju (zbytečná zdržovačka) a že zkusím ještě přidat (Zátopek říkal: Když nemůžeš, přidej!) – osobák jsem mohl ještě stihnout. Ano, mohl…

BLIK-CVAK

Jestli jsem posledních 500 m běžel, šel, lezl po čtyřech nebo se plazil bohužel nevím, nepamatuji si to. Moje výrazné tričko šlo prý ale vidět již od hřiště, kde mě vyhlížela rodina a přátelé. Kamarád svým synům (dvojčata Tobík a Maty) říkal – dívejte, strejda už běží a manželka mi s mou mamkou šly naproti.

V cílové rovince stál a fotil kamarád Libor Hromádka, který si v tu chvíli asi jako první uvědomil, že se něco děje a začal za mnou okamžitě utíkat, aby mi pomohl… abych nespadl na zem a nebo na plot.

 

beh1

Autentické foto č. 1

Autentické foto č. 1

Autentické foto č. 2

O 8 hodin později jsem se probral na ARO v nemocnici, kde mi řekli, že jsem v závodě před cílem zkolaboval. Moje první otázka byla, jestli jsem to doběhl a v jakém čase, ale sestřička s nepochopením zdůraznila, že pro mě musela přijet sanitka a já skončil ve velmi vážném stavu na urgentním příjmu nemocnice na Fifejdách. V nemocnici jsem po několika dnech ještě navíc chytil infekci z kanyly, takže jsem se domů dostal až po nekonečných 11 dnech.

A proč to vlastně všechno píšu? Život mi zachránili lidé, kteří mi na místě poskytli první pomoc… Chtěl bych proto touto cestou dodatečně poděkovat všem, kteří mi pomohli, když jsem to potřeboval.

Nebyla to jen okamžitá pomoc oněch manželů doktorů (nezná někdo jejich jméno?), manželů Hromádkových, rodiny a přátel. Byla to i pomoc ve formě povzbuzujících zpráv, které mi pak celý víkend chodily. Přišly mi jich desítky – SMSky, maily, zprávy na Facebooku, Whatsapp, Telegramu a kdo ví jakým ještě kanálem. Dokonce za mnou přijel i Milan Slíva s Petrem Žižkou, kteří mi přivezli Hrabovské listy a já měl snad poprvé v životě čas si je najednou přečíst řádek po řádku, slovo od slova;-)

O několik dnů později jsem se navíc dozvěděl, že jedna rodina (jejich dcera jezdí na tábory, které pořádám se sdružením TORALI) se za mě onen večer modlila, aby to všechno dobře dopadlo. Když mi to volala Věrka Kročková… brečel jsem snad po 20 letech. A ještě teď mi to vhání slzy do očí.

Drtivá většina zpráv s povzbuzením přišla od lidí z Hrabové a já se musím zeptat… jsou někde lepší sousedé než v Hrabové? Nejsou;-)

Děkuji Vám všem, sousedé!

O víkendu jsem si konečně po měsíci stáhl data z hodinek, které jsem měl zapnuté při běhu a v době, kdy došlo k BLIK CVAK jsem měl tep přes 200. Do té doby to bylo cca průměrně 160-170. Bylo to v čase 1:47 hod., takže bych s velkou pravděpodobností osobák nezaběhl. Doktoři na pravou příčinu nepřišli, ale všichni jsme se shodli na tom, že to byla souhra okolností – přepálení závodu, dusno, přepracování, málo tekutin. Jsem však stále více přesvědčen, že má na tom svůj podíl i zápach z Brembo, ale nemůžu to dokázat…

Jeden komentář

  1. Profilový obrázek Libor Hromádka říká:

    Neboj Ráďo, dáš to příště. Hlavně, že to dobře dopadlo 🙂