Co jsem dělal 17.11.1989? Petr Žižka

Tři detaily o tom, co jsem zažil (nejen v listopadu) v roce 1989.

Asi úplně přesně neodpovím na otázku, co jsem dělat 17. listopadu 1989. Ale zkusím toto téma trochu rozšířit. Každopádně oceňuji, že se na události z té pohnuté doby vůbec někdo ptá. Myslím si totiž, že stejně, jako má generace věděla tuze málo o dění v roce 1968, stejně tak dnešní mladí netuší, „o čem byl listopad 1989“. A to je škoda, protože tenkrát se opravdu rozhodovalo o tom, jak budeme dnes žít. Nám bránil totalitní režim dozvědět se více o roce 1968, ale dnešním mladým lidem nebrání vůbec nic dozvědět se o roce 1989. Snad jen nezájem.

Ale už k věci. Vzpomenu tři detaily, které se k té době vážou a které mne osobně poznamenaly:

Detail první:

Celý rok 1989 byl pro mne převratný. V té době jsem končil studium na pražské fakultě žurnalistiky slovutné a slavné Karlovy univerzity a zároveň jsem pracoval v redakci Mladé fronty (tenkrát ještě ne DNES). Redakci jsme měli v Panské ulici 8, tedy v nejužším centru Prahy. Ve stejných prostorách nedaleko Václavského náměstí psával své slavné reportáže „zuřivý reportér“ Egon Ervin Kisch a ten starý dům, jeho tmavý dvůr a oprýskané pavlače byly nasáklé litry potu a slz, inkoustu a tiskařské barvy a také rumu a kontušovky, tedy všeho, co redaktoři za ta desetiletí uronili, vypili a spotřebovali. Pamatuji si živě na leden toho roku, který je dnes nazýván jako Palachiáda. Tehdy poprvé vyšli lidé do ulic a tehdy poprvé jsme zažili drsné zásahy policistů s bílými přilbami a štíty.

Několik dní jsme chodili do redakce mokří, protože nás vodní děla cestou pokropila. Redaktorky seděly v kalhotkách a džíny si sušily na topení. Byly naštvané, zatímco my, mladí redaktoři jsem to považovali za poměrně zajímavé oživení pracovního prostředí. Mnoho lidí tenkrát přicházelo do práce se slzami v očích. Bylo až směšné pozorovat běžné Pražany, jak jedou do práce a nic netušíce se musí prodírat mlhou slzného plynu. „Bílé přilby“ totiž rozházely po ulicích granáty se slzným plynem, aby rozehnaly demonstrace. Jenže plyn, těžší, než vzduch, „vlezl“ do metra, kde si našel úplně nevinné Pražany cestující za prací nebo za zábavou . Režim tak dokonale proti sobě postavil „normální“ lidi, kteří nebyli žádnými živly nebo oponenty režimu.

Už v lednu 1989 bylo v Praze jasné, že režim brzy skončí.

Detail druhý:

V listopadu 1989 jsem se „nacházel“ v uniformě četaře absolventa, tedy vysokoškoláka, který šel na rok na vojnu. Měl jsem štěstí, že jsem nenarukoval na Doupov nebo do jiného vojenského prostoru, kde bych se plazil v bahně a vysvětloval negramotným či gramotným, nicméně maďarsky mluvícím vojínům, kdo je to imperialista a jak zničit nepřátelské bojové vozidlo pěchoty, případně, jak rozebrat samopal vzor 52. Před touto drsnou variantou mne zachránilo, že si mne najaly vojenské noviny Obrana lidu, takže jsem mohl dále dělat svou práci novináře.

Když přišel 17. listopad, zaklepal jsem na dveře svého šéfova – mladého podplukovníka. Byl to fajn chlap, studoval politickou školu v Moskvě a tak byl rád, když jsem ho učil, jak má psát zprávu, reportáž, komentář či esej. Bylo to neuvěřitelné, ale dokonce jsem si jednou při pijatice připomínající oslavu carských důstojníků s podplukovníkem potykal. A tak mu v těch listopadových dnech říkám: „Chvíli teď nebudu nic psát. To, co bych chtěl napsat, to ty neotiskneš. A to, co bys mi otiskl, to já nenapíšu.“ I přes vzdělání na moskevské politické škole to byl přece jen solidní a slušný oficír, a tak mi s grácií a nadhledem a řekl: „Rozumím, nic nepiš. Já budu říkat, že děláš na nějaké větší reportáži.“

První, co mi po tomto rozhovoru v novinách vyšlo, byla fotka Václava Havla, kterého jsem vyfotil na balkónu jednoho domu na Václaváku. Nevěřil jsem tomu, ale opravdu ten obrázek vojenské noviny otiskly i s popiskou, že toto je zřejmě budoucí prezident. Obrana lidu se tak stala prvními novinami, které takovou možnost, tedy to, že Gustáv Husák končí, připustily.

Detail třetí:

To bylo krátce poté, co komunistická strana předala svou moc Občanskému fóru a přestala být vedoucí stranou ve společnosti. Volali mi kamarádi z fakulty a že prý jdou dělat rozhovor s Miloušem Jakešem (pro ty mladší čtenáře – do listopadu 1989 generální tajemník ÚV KSČ a spolu s Gustávem Husákem nejvlivnější muž země). A že nemají nikoho, kdo by k tomu povídání udělal fotografie. Tak jsem na to kývnul, aniž bych tušil, že jdeme k Jakešovi domů.

Donedávna nejmocnější muž Československa bydlel (a myslím, že stále bydlí) v rodinném domku v Dejvicích. Vidím to jako dneska – my byli asi čtyři a zvonili jsme u branky tajemníkova domku. Jakeš nám přišel otevřít v teplákách a papučích – to byla opravdu bomba! Seděli jsme u něj v obýváku, Jakeš odešel pro něco do kuchyně a jeden z nás, student, kterému nikdo neřekl jinak, než Fefík, to nevydržel a zapálil si cigaretu. Jenže pak nevěděl, kam má klepat popel, takže pasoval do role popelníku nějakou skleněnou mísu na stole, do které pak „típnul“ vajgla.

Na to vstoupil do místnosti generální tajemník strany a jen tak pro uvolnění atmosféry nám vyprávěl o tom, co v tom pokoji má: „Toto je tapisérie od čínského generálního tajemníka. Tento obraz jsem dostal od Gorbačova. A toto je velmi vzácná broušená mísa, kterou mi předal Kim Ir Sen,“ ukázal Jakeš na mísu, na jejímž broušeném dně byl nepřehlédnutelně přilepen Fefíkův ožužlaný vajgl. Nikdy už jsem ve své novinářské kariéře nezažil situaci, která by uvolnila atmosféru pro neformální povídání tak, jako v té dejvické Jakešově vile…

Je toho hodně, co by se dalo vyprávět o té době, ale třeba aspoň pro navození atmosféry by to mohlo stačit.

Mějte se pěkně

Petr Žižka, občan Hrabové

Pozn.: Rozhovor s Milošem Jakešem nakonec vyšel po dvaceti letech online, včetně zmíněných fotografíí Petra Žižky.


Napsáno v roce 2014:

Co jsem dělal 17.11.1989? Milan Slíva jr.
Co jsem dělala 17.11.1989? Šárka Tomisová
Co jsem dělala 17.11.1989? Michaela S.

5 Komentáře

  1. Radomír Orkáč Radomír Orkáč říká:

    Clanek je sice delsi, ale zacal jsem ho hltat jiz v samotnem uvodu. Toto srovnani je naprosto trefne a nikdy me nenapadlo: „Myslím si totiž, že stejně, jako má generace věděla tuze málo o dění v roce 1968, stejně tak dnešní mladí netuší, „o čem byl listopad 1989“.“

    Panu Zizkovi velice dekuji, ze behem tak kratke chvile dokazal napsat neco tak pametihodneho.

    Jsem pysny na to, koho vsechno mame v Hrabove za sousedy.

  2. Profilový obrázek Stanislav Holiš říká:

    Hezké vzpomínky, já jako Jiskra, hvězda jasná si na tohle téma vzpomínám, že pionýrský slib už jsem nesložil, takový blábol si nešlo zapamatovat. Do ssm už jsem nestihl vstoupit, jedinkrát za mnou přišli na dílnu a já jim tenkrát řekl, že chlastat v hospodě můžu i bez průkazky. Možné následky jsem si díky věku neuvědomoval. Co se událo v Praze jsem se dozvěděl od spolużáka ze ZŠ, kterého jsem náhodou potkal, když přijel z Prahy kde studoval. Vyprosil jsem si v propagaci závodu 1 vysoké pece naši vlajku a začal chodit na náměstí. Poslední políbení politikou skončilo mojí účastí ve volební komisi za OF.

  3. Radomír Orkáč Radomír Orkáč říká:

    Prave (13:50) jsem volal na Rizeni letoveho provozu, abych akci odvolal a rychlost vetru se podle nich zvysila na 25 km/h.

    • Profilový obrázek Šárka Tomisová říká:

      Škoda, přeškoda a bude náhradní termín?
      Náš prvňáček se tak těšil 🙂

  4. Profilový obrázek Šárka Tomisová říká:

    Vidím, že jsme s p. Žižkou podobný ročník. Mě změna režimu zastihla ve třeťáku na bani, který byl poměrně jednoduchý. Než jsme si uvědomili, že zase začal semestr, přestali jsme chodit do školy a každou noc protestovali, viz. můj – jeden z prvních – článek do hrabova.info.
    A naši lídři, jak je teď moderní říkat, zrušili pár nepříjemných zkoušek a z těch ostatních udělali klasifikovaný zápočet.
    Ale to jen na okraj. V dalších semestrech nám to pánové profesoři zase patřičně osladili, aby se školy nevycházel nevzdělaný dav 🙂

    Byla to vzrušená doba a díky za ní, jsem šťastná, že žiju ve svobodné společnosti.

    Nedávno jsem byla ve frýdeckém knihkupectví Kapitola na neformální besedě s p. Ladislavem Špačkem, který byl kancléřem našeho úžasného prezidenta, pana Václava Havla.
    Po besedě jsem měla tu možnost s ním prohodit pár slov. Hovořili jsme právě o našem prvním polistopadovém prezidentovi, který nám udělal tu nejlepší reklamu napříč celým kontinentem.

    V roce 2002 jsem navštívila Mexiko, bylo to rok poté, co s námi tato země zrušila bezvízový styk. Procestovali jsme ji od severu k jihu a navštívili i neklidný Chiapas, který sousedí s Guatemalou. Kromě častých vojenských kontrol, to ale bylo jedno z nejmalebnějších a nejtypičtějších oblastí Mexika.

    VŠUDE, kde jsme přijeli, našeho pana prezidenta Havla znali a všude nám vyjadřovali úctu a kolikrát nás zvali i domů, takový měla tehdy Česká republika zvuk.
    A o tom hovořil i pan Špaček. Já mám tu zkušenost z Mexika, on z celého světa.

    Važme si takových lidí a hlavně si važme naší současné svobody.
    Ono to tak vypadá, že to je samozřejmost.
    NENÍ a nikdy nebude.

    A v dnešní pohnuté době, kdy nevíme, co přinese zítřek to platí dvojnásob.

[email protected] [email protected]