Hrabová v období druhé světové války (9. část)

Vložil Milan Slíva jr. dne 3.12.2015 v 6:23

K letošnímu 70. výročí konce druhé světové války byla občany Hrabové vydána publikace věnována naší obci v tomto období.

Dnes Vám přinášíme její další pokračování, v pořadí deváté.

Vzpomínky pana Ludvíka Ličky

Pan Ludvík Lička se narodil v roce 1930. Pohnutou dobu druhé světové války prožíval v ulici Na Farském, kde bydlí dodnes.

Pamatuji si na rok 1939, kdy Hrabovou zabírali Němci. Paskovskou procházelo mnoho německých pěšáků. Jezdila i auta, ale neviděl jsem žádné tanky. Mého spolužáka Máchu přejeli Němci autem, svalil se do příkopu a byl na místě mrtvý. Stalo se to poblíž dnešní restaurace Na Vyhlídce. Během války v Hrabové nebyli nikde Němci, vyjma Kuchyňkovy kolonie. Němci neprováděli žádné kontroly, jen jsme museli odevzdávat vajíčka a sádlo.

Vzpomínám se, že v odboji byl pan Ing. Matýsek, který pracoval ve staré ocelárně ve Vítkovicích. Tam se válcovaly pancíře pro německou armádu. Ing. Matýsek předával odboji informace o kvalitě, jakosti a nedostatcích pancířů. Zavřeli také pana Adámka, který zakopával do země petrolej. Snad také zavřeli učitele Zdeňka Olivu.

V prostoru Vrbiny začali v roce 1943 Němci stavět čtyři lágry, ale nedokončili je, dodnes zbyly jen základy. V místě dnešní haldy nad Šídlovcem měli Němci cvičnou střílnu, kde často zkoušeli pancíře. V prostoru za dnešní Místeckou ulicí byly „flaky“, jeden z nich byl také u Adámků na Prašivce. Živě si vybavuji, že od místa dnešního konce ulice Na Farském až k řece Ostravici postavili Němci široké zákopy, z jejich místa jsem při osvobození slyšel dlouhotrvající střelbu z kulometů, v té době jsem ležel schovaný u Firka za plotem.

Němci přišli do Hrabové asi tři měsíce před koncem války. V té době chodili Němci často na mše do místního kostela, já jsem ministroval, proto jsem občas zaslechl vojenské rozkazy. Při příchodu fronty stálo před farou německé dělo, které bylo namířeno na Hrabůvku. Nicméně Němci nemohli vystřelit, tak začali dělo spravovat krumpáčem. Jednou jsem slyšel, jak se německý voják chlubí, že v Hrabůvce zastřelil tři lidi. S chlapci jsme mu chtěli ukrást koně, ale někdo nám to rozmluvil, protože to bylo velmi nebezpečné.

Při osvobození nám Rusi shodili plot a křičeli: „Germán, Germán?“ Pak rychle odešli. V prostoru mezi mostem a vratimovským nádražím padl Vavruška, Fajfka byl postřelen u nádraží. Vzpomínám si, jak padlé Němce sbírali po Adámkově poli, tam jich padlo hodně. Rusové šli Hrabovou jako na hon. Padlé Němce pohřbili ve velké jámě na hrabovském hřbitově u márnice. Jámu pak zakopali.

Po válce u nás doma bydleli ruský kuchař a pošťák, u Jančářů bydleli další tři ženy. Jednou kuchař mámě donesl potajmu maso, aby se to nikdo nedozvěděl. Pošťák a kuchař se jeden druhého báli a nedůvěřovali si. U Adámků na poli měli Rusové nahnáno asi 200 krav, které si brali s sebou, vždy nějakou zabili na maso pro vojáky. Na faře bydleli Rusové asi dva měsíce po válce. Na statku zastřelili ruského vojáka (důstojníka), který chtěl znásilnit místní ženu. Bohušku a Jirku také chtěli Rusové znásilnit, ale ženy naštěstí utekly přes okno.

Pamatuji si, že na Míčkově a Adámkově poli spadly bomby, byly tam hluboké krátery. Když vybuchl most přes Ostravici, tak to u nás doma mohutně zatřepalo. Chlévy od zvířat popraskaly. Po válce jsme také likvidovali s kluky náboje a rozbíjeli jsme je kladivem, pan Vyvial nám to však okamžitě zakázal. Vzpomínám si také na hrabovské udavače, Karla Koždoně, Horkela a snad i Kofroně. Horkel bydlel u mlýna, byl mladý, snad měl okolo 25 let. Chodil v hitlerovském oblečení s bílými punčochami po vzoru Hitlerjugend, udával a snad i spolupracoval s gestapem.

Vzpomínky byly zaznamenány dne 1. února 2015 Martinem Slepičkou

Vzpomínky Jaroslava Opěly

Mozaika mých vzpomínek na léta 1939 – 1945 není ucelená, je rozptýlená do malých střepin. Mám před očima příchod wehrmachtu do Hrabové: dívali jsme se na to za oknem v kuchyni – maminka měla na rukou bratra Vladimíra a já jsem stál vedle. Byla to nekonečná řada vojáků, kteří mašírovali směrem na Frýdek. Bydleli jsme na Paskovské 125, kde jsem se také narodil. Byla to prodejna „Budoucnost“, kde tatínek pracoval jako vedoucí a správce.

Za války rodiče a jejich přátelé mnoho s námi dětmi o politice nemluvili, bylo to nebezpečné, báli se, abychom někde něco nevhodného nezmínili před cizími lidmi.

Mám před očima nálety na Ostravu, pásy bílých kondenzovaných pruhů, letadla byla vysoko a malá, ale mám v uších ještě zvuk jejich motorů. Také jsem viděl, jak dvě letadla byla zasažena a padala dolů. Měli jsme strach, aby nezasáhli plynárnu, která byla někde v Zábřehu.

Na dálnici do Paskova byly zakopány německé „flaky“, protiletecká obrana. Pamatuji se na hlášení v rádiu, když se „nepřátelská“ letadla blížila: „Achtung, achtung, die Lufthagemeldung…“

Krátce před osvobozením postavili Němci u staré školy velikánské dělo – mířilo směrem k Šídlovci, bylo to proti tankům, které se očekávaly od Hrabůvky. Měli jsme strach, kdyby došlo ke střelbě, že by náš dům mohl být zasažen.

Během osvobozovacích bojů jsme byli schováni ve sklepě, slyšeli jsme ránu, jak vyhodili most přes Ostravici. A pak hlasy ruských vojáků, kteří se ptali, kde je Němec. Odpověděli jsme, že jsme všichni Češi. Mrtvé vojáky wehrmachtu nebo rudoarmějce jsem neviděl, rodiče nás drželi doma, abychom byli uchráněni pohledu na mrtvé. Bydlel u nás krátce jeden mladý rudoarmějec, jmenoval se Ivan, byl prostý, milý a jednoduchý.

Jednu událost mám dobře v paměti, protože jsme u toho byli a stalo se to před našima očima. Šlo o Zdeňka Hudečka, mého desetiletého spolužáka, kterého přejelo ruské vojenské auto.

Zdeněk přebíhal přes cestu, ruský řidič se snažil vyhnout doleva, ale nestačilo to. Řidič vyskočil z auta, nadzvedl ho, aby Zdeňka mohli vytáhnout. Ruský řidič, byl to důstojník, byl velice nešťastný, miloval děti (rebjata), ve válce viděl mnoho raněných, a proto ho bolelo, že přejel chlapce. My jsme slyšeli kvílení brzd, a tak jsme vyběhli na ulici a viděli, jak lidé pomáhali Zdeňka vytáhnout z pod auta, ošetřovat a organizovat odvoz do nemocnice.

Zdeněk Hudeček se díky rychlému převozu do nemocnice ze svých zranění uzdravil, brzy se s rodiči z Hrabové odstěhoval do Brušperka. Zemřel v roce 2014.

Poznámka Vladimíra Slavíka: Tyto vzpomínky napsal Jaroslav Opěla formou dopisu, který odeslal z Mnichova v SRN, kde již mnoho let bydlí. Narodil se v r. 1935 v Hrabové, vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Emigroval v r. 1966 do SRN, byl mimo jiné dirigentem Bavorského rozhlasu a docentem Vysoké hudební školy v Mnichově.