Hrabová v období druhé světové války (10. část)

Vložil Milan Slíva jr. dne 16.12.2015 v 8:14

K letošnímu 70. výročí konce druhé světové války byla občany Hrabové vydána publikace věnována naší obci v tomto období.

Dnes Vám přinášíme její další pokračování, v pořadí desáté.

Vzpomínky MUDr. Jaroslava Olšanského

Nezbavíš se krajiny a prožitků dětství a mladých let! Jsou to kořeny nejsilnější, závazné jako úděl, někdy břímě, věčné návraty. Neunikneš jim, nechceš-li popřít sebe sama.

Jaroslav Olšanský

Bylo mně patnáct let, když se druhá světová válka chýlila ke svému konci. Byl jsem na gymnáziu, učil se, pozoroval, hodně četl a též poslouchal rádio BBC. Válku jsem poznal až v posledních deseti měsících, více asi v posledních deseti týdnech. Bezprostředně v Hrabové byl válečný charakter citelný den před záborem a snad další dny potom.

Na druhé straně se do mé paměti nesmazatelně zaryly události od roku 1938 a obrazy prvých okupačních dnů 1939. Věděl jsem, že naše politická reprezentace je v Londýně, že existuje zahraniční i domácí odboj, věděl jsem o jeho obětech i o těch, kteří končili, často bez soudu v koncentračních táborech s označením „Návrat nežádoucí“ – „Rückkehr unerwünscht.“ Heydrichiáda, Lidice, Ležáky budily rozhořčení a bezmoc, navíc ale učily opatrnosti. Strach přicházel jako v každé diktatuře odevšad, ale naučil jsem se chovat, tj. být opatrný. Právě proto jsem obdivoval a dodnes obdivuji profesory gymnázia, kteří za určitých nebezpečných situací strach neukázali. Hlavně v hodinách literatury, dějepisu a zeměpisu odpřednášela jen nepatrná část látku podle osnov. V průběhu přednesu určitého tématu dovedli v pravý moment nasadit výraznou pausu, říci komentář pomocí mimiky, ale nebyla nouze ani o nenápadné sklouznutí k stručnému a správnému výkladu daného tématu. Tehdy ponejprv jsem hmatatelně viděl, že deformaci školství může vnutit jen diktatura, když národ ujařmila. Na dotyčné pány profesory jsem se podle toho díval s lítostí nebo obdivem, bohužel nevěděl jsem, že tomu tak není naposled.

Samozřejmě, že kontakty s takovými lidmi jsem hledal, myšlenky hltal v knížkách. Závěry jsem si činil zase po diskusích s lidmi, kterým jsem často s obdivem patnáctiletého důvěřoval. Do těchto úvah, jejichž kvantum někdy zcela pohlcovalo patnáctiletého gymnazistu, přišli Rusové. Táta řekl zcela jednoduše „su tu“, načež se bez zvláštní reakce spíše pohroužil jakoby do sebe. Asi 10 dní před jejich příchodem dostal nenadálou návštěvu spolupracovníka, pocházejícího z již tehdy osvobozené jižní Moravy, který přešel frontové pásmo. Během informačního pohovoru řekl: „…ale kradú jak straky a ženské ať se převlíkajú za staré baby, jináč je zle…“

Sovětští vojáci se před příchodem do Hrabové zdržovali dva tři dny v Hrabůvce. A my jsme byli tehdy kluci odvážní. Prošli jsme celou Hrabovou až k Jubilejní kolonii. Tam jsem poprvé spatřil Rusa, jejich dotekové špičky. Vojáci tam měli těžký kulomet postavený někam směrem k Bělskému lesu. Když jsem se vrátil, začal jsem to vykládat s takovým smyslem pro humor, že jezdí výborně na koních apod. Táta mě za nerozvážnost málem vyfackoval.

Hrabová padla během tří čtyř hodin a neproběhl žádný masový odpor. Němečtí vojáci ustupovali od pump zadní částí Hrabové kolem rybníků. Ustupovali v sevřené řadě. Samozřejmě se mezi nimi musely najít oběti. Někde okolo chalupy Olšanského zahradníka byl vybudovaný bunkr, který měl postup Rusů zdržovat. Takoví obránci byli oběťmi předem, protože neměli kam utéct. Jak si pamatuji, v tom bunkru byl padlý voják a měl u sebe všechno, jenom ponožky neměl.

Přímo na osvobozování Hrabové mám i pár osobních vzpomínek. Během ústupu Němců k nám po hlavní cestě přijelo auto wehrmachtu s kanónem. Zastavilo nám u chalupy. Vystoupil německý „oficír“ a ohlížel louku hned vedle našeho domu. Bylo vidět, že na ni chce kanón umístit. Táta si dodal odvahy a šel vyjednávat, aby ho tam nestavěl. Německy uměl ještě z doby Rakouska – Uherska. V případě přestřelky nebo snad použití těžkých zbraní by to mohlo pro okolní domy skončit katastrofou. Oficír byl při hovoru zdvořilý, nechal se přesvědčit. Nasedl do auta a odjel i s kanónem směrem k Paskovu.

Asi za hodinu až dvě se objevil na cestě první ruský voják s kalašnikovem. Takový velký chlap s beranicí, zarostlý jak medvěd. Ostražitě prošel kolem našeho domu směrem ke dvoru. Za ním se vzápětí přitrousilo několik dalších vojáků. Rozhlíželi se na všechny strany. Upoutala je olšina za potokem. Před pár hodinami přes ni ustupovali Němci. Chvíli se radili a pak vjeli s dělem do zahrady sousedního domu (tehdy patřil paní Slavíkové). Museli vysadit bránu z pantů, aby mohli projet. Vystřelili ránu na olšinu a čekali, co bude. Nic se nedělo, ani se neozvalo, tak šli dále. Po nich přijel ruský důstojník. Zastavil se, díval se do mapy. Všelijak s ní otáčel, rozhlížel se. Bylo vidět, že něco hledá. Ptal se mě na „cerkev“ (kostel). Při postupu ho přehlédl a přešel bez povšimnutí o dva kilometry. Od dvora se po chvíli vrátil raněný ruský voják, dostal ránu do stehna. Zdravotník, který se nacházel před naší chalupou, mu píchl asi morfium a ránu ovázal. Voják se pak, opřený o násadu z motyky, odbelhal k dalšímu hnízdu raněných uvnitř vesnice. Z hrabovských občanů zaplatili osvobození životem, pokud si pamatuji, čtyři mladiství, jeden z toho někde u Metylovic.

Těsně po osvobození, nevím přesně který den, ale určitě během prvních tří dnů, jsem měl možnost spatřit zajaté maďarské vojáky. Váže se k tomu historka, kde hlavní roli hrál hrabovský občan, pan Josef Zeman. Před válkou byl zaměstnán jako celní úředník u maďarských hranic na Zakarpatské Ukrajině. Se změnou poměrů na Slovensku se musel vrátit. Pracoval pak jako úředník na obci. Před oficínou holiče pana Janíka (roh Poplužní a Paskovské ulice) stál hlouček ruských vojáků a ostře se pouštěli do několika zajatých Maďarů v uniformách wehrmachtu. Za této situace se do věci vložil Josef Zeman. Vzhledem k jazykovým znalostem se mohl bavit s Maďary i Rusy. Velice rozvážně a s nadhledem tehdy zasáhl a uklidnil situaci. Ruským vojákům tlumočil něco, co je uklidnilo a v neposlední řadě se sám za nešťastné Maďary přimluvil. Podle něho nic špatného nedělali, jen několik měsíců hlídali vratimovský most a slepé rameno Ostravice, takzvanou Struhu. Během té doby se prý chovali slušně a nebyl s nimi žádný problém. Co se s nimi dělo potom už nevím, ale každopádně se v tu chvíli nekonal žádný unáhlený rozsudek bez soudu. Je dost možné, že Josef Zeman oněm Maďarům zachránil život. Táta pak velmi oceňoval odvahu, s jakou se do věci vložil a jak dal s ohledem na konec války přednost obyčejné lidské morálce před možnou mstou, lynčem a nenávistným jednáním.

Obecně se dá říci, sovětské vojáky jsme přivítali přátelsky, a konec třetí – „tisícileté“ říše s nadšením. Zkušeností se sovětskými vojáky bylo, na rozdíl od okolí, málo, neměli se čas ve vesnici příliš etablovat. Odešli po několika dnech dále. Nezdrželi se, myslím, déle než týden. Byli vystřídáni eskadrou pomocného letectva, jejichž piloti i personál měli svá letadla na lukách bývalých rybníků za „Piskořovým kopcem“ a ubytováni byli na témže konci vesnice po jednotlivých domech, též i v našem domku. Všechno to byli slušní lidé, spokojenost s nimi byla o řád větší než s osvobozeneckou armádou. Naše styky s nimi se dají označit jako velmi přátelské. Vzpomínám, že s několika kluky jsme byli první, kteří stáli u prvého pokusně přistavšího „kukuruzníku“. Během krátké doby na louce parkovalo snad dvacet letadel. Kvůli hladkému přistání musely být sesekány stromy na hrázce. Hlavní štáb sídlil nedaleko u pana Emila Nováčka. Velitel letky se se mnou jednou dokonce snažil zapříst hovor. Když zjistil, že u mě s ruštinou moc nepochodí, plynule přešel do němčiny, což mě překvapilo. Po třech měsících odjeli nenávratně, podle informace od jednoho z pilotů, Vladimira, do Černowic na bývalé Zakarpatské Ukrajině.

Události ve vsi od převratu probíhaly velmi hektickým tempem. Na obci proběhla výměna personálu, přišel „revoluční národní výbor“, připravený již komunisty. Příslušníci jiných stran, jak byli známi ještě z doby před válkou, byli kooptováni, býval zván i otec. Právo rozhodovat o klidových událostech si však osobovali mít komunisté. Projevilo se to brzy.

V paměti mně zůstal způsob vypořádání se s padlými německými vojáky v katastru obce. Ačkoliv se tak stalo asi tři dny před podepsáním německé kapitulace a koncem války, o kterém nebylo pochyb, byl vykopán pro těchto několik vojáků wehrmachtu hrob na mrchovišti u nové cesty. Na nutný výkop země byla nakomandovány i místní Němky, jedna z horního konce. Pamatuji reakci několika mužských občanů, kteří zažili ještě i 1. světovou válku a službu v různých armádách (tj. i legiích). Byla jim známa jiná pieta k padlému vojákovi, nyní kroutili hlavami. Zkusil jsem později, jak bude uvedená událost působit ve škole před mladým profesorem a několika spolužáky. Chudák pan profesor hleděl se zklidnit, hledal jiné téma hovoru a brzy od nás odešel. Nás několik mladých zůstalo. Každý zaujímal vlastní stanovisko. Jednotni jsme nebyli, i když se způsobem pohřbení německých vojáků nikdo nesouhlasil.

Ani druhá událost se neudála s nějakým zpožděním, spíše ve stejné době. Byla výrazem aktivity „revolučních národních výborů“ vůči místním Němcům v tzv. Kuchynkově kolonii – za války jsme jí říkali „Nový Berlín“. Na jejich byty čekali noví zasloužilci. Němci opouštěli byty, často jen s nejnutnějšími věcmi. Sestra mé matky paní Ludmila Schmidtová-Adamusová, provdaná za sudetského Němce a do roku 1939 československá státní příslušnice, zůstala koncem války sama se čtyřmi dětmi mezi devíti měsíci až devíti roky. Manžel sloužící ve wehrmachtu byl tehdy nezvěstný. Ačkoliv mezi rodinami nebylo po dobu posledních šesti let žádných kontaktů nebo snah po sbližování, jednou si počkala na tátu při jeho cestě z práce. Odchytla ho u starých pump a se slzami v očích ho prosila o pomoc. „Valoš, pomožtě mi. Vy stě kmotři dvou starších dětí. Přes den mě z bytu vyhánějí Češi, v noci se na mě dobývají Rusi…“. Porada doma mezi matkou a otcem byla krátká, jak ani jinak u křesťanských kmotrů nemohla být. Táta, během toho hovoru, s pohledem jako vždy upřeným před sebe, pronesl přemýšlivě, ale rozhodně: „Musí se jí (Lídě a dětem) pomoct, takto ji nejde nechat.“

Za touto větou vidím dodnes charakter velkého prostého člověka. Měl totiž možnost jednat i jinak. Několik příbuzných jeho rodiny bylo za války žalářováno, nevědělo se, v jakém stavu se vrátí (jen tušilo) a otec ztratil v Osvětimi svého nejstaršího bratra Petra, který tam byl jako důstojník československé armády a bývalý legionář zlikvidován v lednu 1942. Pozůstalé vdově se dvěma dětmi bylo třeba za války pomáhat. Nyní přibyla další starost. Myslím, že i k této pomoci bylo zapotřebí statečnosti, protože ne všemi byla naše pomoc pochopena. V myšlenkách jsme trochu věřili na právní charakter případu a doufali, že nedaleký sběrný tábor a překotný transport do Německa se paní Schmidtové a jejích dětí týkat nebude. Ona sama německy prakticky neuměla a jejímu manželovi později žádné zločiny prokázány nebyly. Za této situace moje matka odvezla dvě starší děti v zájmu jejich nerušeného pokračování návštěvy školy do Strážnice, kde u řádových sester se jim dostalo ubytování i výuky. Bohužel, když se onoho nedělního večera vrátila zpátky, byla její sestra se dvěma dětmi (3 a půl roku a 9 měsíců) pryč. Přišel asi pětadvacetiletý mladý muž s páskou na ruce, tlumočil rozkaz „revolučního národního výboru.“ Otec mlčel. Již před tím jsem od něj slyšel s určitým despektem o bojovnících a partyzánech za pět minut dvanáct. Nemluvilo se. Táta odešel za dům na zahradu, nemohl ovládnout svůj hněv. Mladý muž, kterého jsem již nikdy v budoucnu neviděl, se na mně podíval a řekl: „Paní Schmidtová se dostaví co nejrychleji.“ Svou tetu a její mladší dvě děti jsem vlastně vyprovázel do sběrného tábora v Hrabůvce sám. Prvou noc i s kočárkem ve sběrném táboře strávila pod celtou v Hrabůvce a příští dny ve vlaku směrem do východního Německa. Výsledek? Tříletá dcera s matkou se vrátily někdy před Vánocemi zpět, devítiměsíční syn Leopold bohužel celou cestu nepřežil. Následky těžkého a chronického hladovění byly silnější než intenzívní léčba v americké nemocnici mezinárodního Červeného kříže, kam byl transportován již pozdě. Americké okupační úřady v Berlíně po prošetření případu s českou stranou zjistily, že vystěhování bylo zcela neoprávněné. Přes neznalost německého jazyka se krutým omylem stala obětí divokého poválečného odsunu. Dnes vzpomínám, že událost byla tehdy často předmětem mého přemýšlení a úvah. Uvažoval také někdo z místních českých orgánů, když dával příkaz k transportu jednou již rozdělené rodiny, nota bene s devítiměsíčním dítětem? Nebo si nárokoval právo činit ortel, který směřoval k naprostému rozbití rodiny? Komu se cítil být odpovědný, svědomí nebo animozitě doby, ulice a jejich měřítkům? Jak se vyvíjel sám později?

Kdyby následující událost v Hrabové nenesla v sobě něco prorocky smutného, mohl bych se jí jenom hořce zasmát. Dávám jí název „Jak se stal můj otec nuceně asi na dvacet hodin honákem stáda.“ Stalo se tak někdy koncem prvého měsíce po osvobození. Asi již nikdo nezjistí, kdo byl autorem myšlenky, aby místnímu statkáři panu Otakaru Lýčkovi sovětská armáda zrekvírovala část skotu. Jednalo se o dosti velký počet kusů hovězího dobytka. Stejně tak vzal můj otec s sebou do hrobu, kdo jej při náhodné cestě brzy ráno kolem sídla revolučního národního výboru ustanovil ještě s několika občany povinností podílet se na pouti do neurčita. Táta se oblékl a šel, i když velmi nerad.

Úkol se ukázal velmi namáhavý. Dobytek se nedržel v houfu, odbíhal z cesty na louky, kterých bylo ve směru pochodu tehdy více než dost. Bylo k večeru, když honáci dorazili s dobytkem na úroveň obce Krásné Pole. Byli vyhladovělí, promrzlí, šaty jim promokly. Několikrát si dovolili opakovat žádost, aby byli někým vystřídáni. Leč nenašli u rudoarmějce, který byl na koni, žádné porozumění. Naopak vyžadoval, aby pokračovali v pochodu s dobytkem dále. Během následné slovní potyčky začal vyhrožovat a pří tom se poplácávat po zavěšeném revolveru. Stádo mohli opustit až někde za Plesnou. Otec se vrátil ráno po snídani. Vrátil se vyčerpán zimou, žízní, hladem, ale zřetelně též morálně. Nehovořil skoro vůbec. Napil se horkého mléka a šel spát. Teprve když navečer vstal, byla s ním řeč. Zakončil téměř prorocky: „Esli to tu přijde, nebude to moc jiné – zlodějina a raub těm, kteří něco mají a samozřejmě diktatura.“ V budoucnosti jsme často hovořili, kdo mohl být iniciátorem akce, zda také někdo z obce. Na každý pád, nikdo z těch, kdo měli vliv a byli u moci, nezakročil. Tehdy jsem už nebyl sám, kdo si kladl otázku, jak daleko to půjde, kam to až dospěje a zda se dá něco proti tomu dělat. To byly zkušenosti prvých týdnů.

Brzy bylo známo, že sovětská armáda opustí zemi do konce roku 1945. To byl rozhodně impuls pro demokratické politické síly v zemi. Bylo se možné průkazně domnívat, že dominance komunistů v politickém životě se mohla prosazovat, jestliže tito cítili přítomnost Rudé armády. Ne nadarmo za čtyři roky poté, a rok po únoru, se stalo dokonce osvobození země sovětskou armádou jako jedno ze tří témat na maturitních písemkách z jazyka českého. Znělo: „Význam osvobození sovětskou armádou pro lidovědemokratickou ČSR.“

Vzpomínky zapsány Mgr. Ivem Šupčíkem na základě písemných memoárů MUDr. Jaroslava Olšanského předaných obci r. 1995, dopisů, záznamu z osobního setkání 10. 1. 2015 a několika telefonických rozhovorů do Wiezikonu ve Švýcarsku, kde doktor Olšanský již dlouhá léta žije.