Ze středověkých dějin Hrabové

Přesné okolnosti vzniku obce Hrabová zůstávají dodnes obestřeny tajemstvím.

Středověká vesnice Hrabová byla pravděpodobně založena nejpozději v první polovině 13. století v souvislosti s tzv. vnitřní kolonizací obyvatelstva z moravského vnitrozemí, kdy osadníci přirozeně osídlovali hustě zalesněné oblasti v povodí řek Odry a Ostravice. Hrabovou ve 13. století obývalo na základě dobových analogií mezi 50–80 obyvateli. O tehdejším obyvatelstvu obce také svědčí slovanský název obce dle pojmenování místa, kde rostly habry, jež se hojně vyskytovaly především v záplavových oblastech.

Slovanský slovní základ slova habr (hrab, grab) naznačuje, že se jedná o slovanskou nikoli německou osadu vzniklou před druhou polovinou 13. století, kdy při tzv. vnější kolonizaci obyvatelé převážně hustě obydlených německy mluvících oblastí organizovaně osídlovali oblasti severovýchodní Moravy, které sem pozval královský rádce a diplomat, olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku (v úřadu 1245–1281).

Kolonisté s sebou přinesli pokrokové německé emfyteutické právo, na které postupně přešly i ostatní starší vsi jako byla Hrabová. Z rozhodnutí olomouckého biskupa prováděl lokátor po celém kraji nové vyměření půdy na určitý počet stejně velkých lánů okolo vesnice, jež měly bezpečně zajistit výživu majitelů půdy. S jednotlivými obyvateli obce sepsal lokátor smlouvu o dědičném nájmu půdy, z níž museli majitelé odvádět vrchnosti pravidelné dávky v naturáliích, později i v peněžní formě.

Lokátor se pak obvykle stal fojtem, dědičným vrcholným představitelem obce, který ve vsi zastupoval vrchnost. Fojt dohlížel na dodržování povinností a zákonů, řádné placení dávek, vykonával také nižší soudnictví. Za odměnu fojt mohl být osvobozen od placení dávek, mohl mít podíl na vybraných obecních dávkách a mohl vlastnit krčmu či jiný podnikatelský subjekt osvobozený od berní.

V roce 1256 na sněmu v opavském františkánském klášteře stanovil král Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278) a kníže Vladislav I. Opolský (vládl 1246–1281/2) zemskou hranici mezi územím Moravy a Polskem na řece Ostravici, která se tak smluvně stala hraniční řekou. V roce 1296 nastala na řece Ostravici velká povodeň. Po opadnutí vody se řeka na všech místech nevrátila do původního stavu. Zvláště v Hrabové a v Paskově si řeka vytvořila nové koryto posunuté až 400 metrů směrem na západ, což mělo za následek, že na polské straně řeky zůstaly pole a lesy, jež před povodní patřily k moravskému vlastnictví. Z toho vyplynuly spory, hádky a stížnosti, které vyřešila až vzájemná smlouva feudálních vlastníků půdy.

První písemná zmínka o Hrabové (Ceterum illud exceptum est communiter et expressum, quod in Grabow, et in Paʐkow, et illic vbique contra bona Barutonis… / Ostatně učiniti onu výjimku a společně znázorniti, a proto v Hrabové a v Paskově a tam všude proti statkům Barutovým… překl. aut.) pochází z výše zmíněné důležité právní listiny uzavřené na hradě ve Slovanské Ostravě (dnešní Slezská Ostrava) mezi vlastníky pozemků okolo řeky Ostravice olomouckým biskupem Dětřichem (v úřadu 1281–1302) a těšínsko-osvětimským knížetem Měškem I. Těšínským (vládl 1290–1315) datované ke 2. srpnu 1297.

V listině se obě strany zavázaly, že se hranice v budoucnu bude řídit ne tokem Ostravice, ale hranečníky (hraničními kopci) nově navršenými podél nynějšího toku řeky Ostravice, která tak přestane sloužit jako přesná zemská hranice. V Hrabové a Paskově ale existovala výjimka, hranečníky byly postaveny podél starého toku řeky, z čehož vyplývá, že olomoucké biskupství a s ním i staří Hrabované nepřišli o své lesy a pole, a proto dodnes Hrabové náleží i pozemky za řekou Ostravicí na tzv. Závodí.

V roce 1300 udělil biskup Dětřich na hradě Hukvaldy paskovské léno včetně Hrabové německému šlechtici Janovi z rodu Stange, paskovské léno mělo v té době statut tzv. stolního statku podřízeného pouze olomouckému biskupovi. Od roku 1322 náleželo paskovské léno bratrům Petrovi a Janu ze Stange, roku 1358 vymřel rod Stange po meči. Roku 1376 je Hrabová zmiňována jako samostatné nezávislé biskupské léno v držení Tomíka a Vichka z Hrabowe, později v držení Anežky Hrabové a jejího syna Nicka. Proměny názvu Hrabové dokládá zmínka o vsi jako ville Antiquae Grabouie (vesnici Stará Hrabová) z roku 1389.

V roce 1392 olomoucký biskup Mikuláš z Riesenburka (v úřadu 1388–1397) potvrdil Elišce, manželce biskupského maršálka a hejtmana hradu Hukvaldy Jošta, věno 150 hřiven ročně z vesnice Nové Bělé. V případě, že by příjem z Nové Bělé nedosahoval 150 hřiven, tak měl Joštův otec rytíř Markvart z Wolfsberku doplatit chybějící částku ze svého statku ve Staré Hrabové (Alden Grabe) a Nové Hrabové (Neuen Grabe, tj. první zmínka o vsi Hrabůvce).

V této době nalézáme v pramenech zmínky o rozdělení Hrabové na dvě části. Z toho lze usuzovat, že část Hrabové v poslední čtvrtině 14. století a v první polovině 15 století byla rozdělena na dvě poloviny. První polovinu vsi drželi představitelé malého místního svobodného rodu v čele Anežkou a Nickem z Hrabové a jejich předpokládanými potomky. Druhá polovina Hrabové, patrně jižní část blíže k Paskovu, patřila k paskovskému lénu, přičemž obě části Hrabové v konečné instanci podléhali olomouckému biskupství. V písemné zprávě se uvádí, že roku 1395 výše zmíněný Jošt spravoval Paskov, Novou Bělou, Hrabůvku, Malý Sviadnov a část Hrabové.

V roce 1432 se stává držitelem paskovského léna rytíř Mikuláš z Walsenberka, který roku 1435 skládá lenní přísahu olomouckému biskupovi na vsi Paskov, Novou Bělou, Malou Hrabůvku (Hrabuwka Parva) a na polovinu Velké Hrabové (Hrabowa Magna) V té době Hrabová stále zůstávala rozdělená na dvě části. O tom, kdy přesně se stala celá Hrabová opět součástí paskovského léna, nemáme žádné záznamy, ale muselo se tomu stát mezi léty 1435–1499.

Pán z Paskova Mikuláš z Walsenberka umírá roku 1460, po něm kupuje pro sebe a své potomky statky paskovského léna za 300 hřiven grošů od olomouckého biskupa druhá manželka a vdova po Mikuláši Barbora Jemelná. Po sporech Barbory Jemelné s Janem z Walsenberka, synem Mikuláše z prvního manželství, převzal Jan v roce 1464 lenní statky v Hrabové, Hrabůvce, Krmelíně a Nové Bělé pod svou správu, přičemž si Barbora Jemelná ponechala v užívání vesnici Paskov s tvrzí.

Další zprávu o vývoji paskovského léna a tím i Hrabové nalézáme v listině z roku 1499, kdy Beneš Černohorský z Boskovic získal paskovské léno včetně celé Hrabové od biskupa Stanislava Thurza (v úřadu 1496–1540). V listině je uvedeno, že se ve Velké Hrabové nalézá mlýn a dvůr (na místě dnešního statku). V roce 1516 vlastnil paskovské léno Jan ze Žerotína na Strážnici, v roce 1525 naopak Ladislav z Kadaně, který se velmi zadlužil.  Z roku 1516 pochází také první přímý doklad o obyvatelích obce, kdy konšel Jiřík odevzdává daň 7 zlatých a 4 groše za 25 usedlostí. Hrabovou v té době pravděpodobně obývalo mezi 110—130 obyvateli.

Po jeho synech v roce 1534 léno převzal rytíř Jan Skála z Doubravky a Hradiště (humanista, spisovatel a pozdější biskup olomoucký Jan Dubravius, v biskupském úřadě 1541–1553), který se stal posledním leníkem olomouckých biskupů. V roce 1538 směnil paskovské léno s Janem z Pernštejna a na Helfštýně za městečko Dědice s příslušenstvím za souhlasu biskupa Stanislava Thurza, na které byl převeden lenní vztah k olomouckému biskupství. Paskovské léno a s ním i Hrabová se tak staly svobodným šlechtickým statkem.

P.S. Článek jsem původně napsal pro Hrabovské listy, díky velkému rozsahu však nebyl přijat, což uznávám.

Štítky:

Komentáře jsou uzavřeny.